Příběhy "vlčích dětí": Marina žila 5 let mezi opicemi, i další osud má pohnutý

V britském Bradfordu žije starší dáma, která nezná své pravé jméno ani datum narození. Nepamatuje si ani, v jaké vesnici vyrůstala. Ví jen, že to bylo na začátku 50. let někde v Kolumbii. Dnes si říká Marina Chapman a udivuje svět svým neobyčejným příběhem.

Marina Chapman

Marině byly přibližně čtyři roky, když byla ze své rodné vsi unesena neznámými muži. "Hrála jsem si poblíž domu a najednou jsem viděla černou ruku, která mi zakryla pusu kapesníkem. Uvědomila jsem si, že mě dva lidé odnášejí pryč. V pozadí byly další děti, slyšela jsem, jak křičí. Ten kapesník musel být napuštěný chloroformem," popisuje svou zcela první vzpomínku Marina. Na dobu před tímto momentem si nepamatuje.

Únosci ji z neznámého důvodu zanechali uprostřed kolumbijské džungle a odjeli. Myslela si, že se pro ni vrátí, ale nestalo se tak. Doufala, že pojede kolem někdo jiný a zachrání ji, ale nikdo tudy nejel. Plakala a křičela, nikoho se však nedovolala. Široko daleko nenašla žádnou lidskou duši.

Jediní tvorové, kteří se trochu podobali lidem, byly opice, přesněji malpy kapucínské. Pohled na jejich rodinu Marinu uklidnil a usadila se vedle nich. Zpočátku si jí nevšímaly a nehodlaly s ní navázat kontakt. Marina jim záviděla, že si hrají a jsou pořád spolu. Chtěla se mezi ně včlenit, i když o ni nejevily zájem.

Zlom nastal ve chvíli, kdy se Marině udělalo špatně od žaludku a myslela si, že zemře. Jak se tak svíjela v křečích, jeden ze starších opičáků ji zavedl k zabahněné vodě. Marina se napila, vyzvracela se a najednou se cítila lépe. Od toho momentu ji opice začaly přijímat. Začala se od nich učit, jak šplhat po stromech, jak se mýt a co je bezpečné jíst.

Mezi opicemi Marina strávila přibližně pět let. Během té doby zcela zapomněla lidskou řeč a běhala po džungli po čtyřech, zcela nahá. V tomto stavu ji také našli lovci, kteří ji ale místo záchrany prodali do nevěstince. Zde se Marina naučila opět mluvit a chodit po dvou, byla ale také často bita. Podařilo se jí odtud uprchnout těsně předtím, než měla být po vůli prvnímu zákazníkovi.

Nějakou dobu se potulovala ulicemi města Cúcuta společně s dalšími dětmi bez domova a živila se drobnými krádežemi. Později se nechala zlákat falešnou pracovní nabídkou a dostala se do rodiny, která ji opět zotročila. Tentokrát ji zachránila sousedka a poslala ji za svou dcerou do Bogoty. Marina konečně našla bezpečné útočiště. Její noví "rodiče" vedli úspěšný textilní byznys a své děti poslali do Bradfordu, který byl vyhlášeným centrem obchodu s vlnou. Marina je doprovázela jako chůva a v Anglii zanedlouho potkala svého budoucího chotě.

Tento neuvěřitelný příběh byl zpracován v knize Dívka beze jména, která vyšla i v češtině. O její vydání se zasloužila Marinina dcera, jež ji sepsala na základě matčina vyprávění a nechala ji upravit profesionály. Řada čtenářů posléze zapochybovala, že se něco takového skutečně událo. Psychologové a další odborníci, mezi nimi i specialista na primáty Thomas Defler, však shledali Marininu výpověď konsistentní a nenašli nic, co by ženu usvědčovalo ze lži či z klamavých vzpomínek. National Geographic dokonce zavezl Marinu zpět do Kolumbie, aby tam o ní natočil dokument. Marina i po letech přesně poznala nevěstinec, do kterého byla kdysi prodána, a místní sousedé si pamatovali na násilnickou povahu ženy, která ho provozovala.

Související články