Želvušky se vyskytují prakticky po celém světě, často se drží na povrchu mechů, lišejníků a řas. Pro jejich buclatý tvar se jim v angličtině přezdívá "mechová prasátka" nebo "vodní medvídci". Jak uvidíte na videu, jsou opravdu roztomilé, pouhým okem je však tak dobře neuvidíte, protože nebývají větší než 1 milimetr.

Vědce na želvuškách fascinuje především jejich odolnost. Hned první pokusy provedené na konci 19. století ukázaly, že tyto tvorečky nelze jednoduše zneškodnit. Některé druhy přežívaly teplotu až 150°C, podobně odolávaly i mrazům hluboko pod nulou. Pozorované želvušky se dokonce dokázaly navrátit k životu i poté, co byly na dvacet let zmraženy.

A mohli bychom pokračovat: extrémní tlak, radioaktivní a ultrafialové záření, stav bez tíže, kosmické záření, pobyt ve vakuu bez jakékoli ochrany - se želvuškami nic nehne. Jak to dělají?

Jejich mechanismus přežití je naprosto geniální. V ohrožení želvušky vpustí do svého těla trehalózu, což je disacharid, který buněčné struktury zakonzervuje v jakési neproniknutelné stěně. Celý organismus pak vyschne a DNA se rozloží. Přesto nenastane konec. Jakmile se okolní podmínky vrátí k normálu, trehalóza opět zkapalní, DNA se pospojuje a malý živočich může žít vesele dál.

Vědci dokonce u želvušek objevili protein, který jejich DNA chrání před radiací. Experimenty ukázaly, že tento protein je schopen ochránit do určité míry i buňky lidské. Pokusy sice neprobíhaly na živých lidech a k výraznějším výsledkům bude ještě třeba urazit dlouhou cestu, nicméně už teď se předpokládá, že by želvušky jednoho dne mohly lidstvu pomoci v bezpečnějším cestování vesmírem. S takovým zázračným proteinem by se totiž kosmonauti mohli lépe chránit proti kosmickému záření, stejně jako to umějí želvušky.