Zkáza lodě Sultana: Neštěstí horší než Titanik, které ovšem zůstalo utajeno

Název Titanic zná ve světě snad každý. Když se řekne Sultana, nevybaví se vám provděpodobně nic. Přitom jde o jméno amerického parníku, v jehož plamenech nalezlo krutou smrt přes ticíc cestujících.

Osudná cesta Sultany začala 21. dubna 1865 v New Orleans, odkud pokračovala po rozvodněné řece Mississippi směrem na sever. Bylo to jen týden poté, co byl v kulisách doznívající občanské války zavražděn prezident Abraham Lincoln. Ve Vicksburgu, ležícím necelé tři dny plavby od New Orleans, se hromadili čerstvě propuštění váleční zajatci, kteří měli být přepraveni dále do vnitrozemí, ale vedení jejich tábora nemělo žádný plán, jak to provést. Oslovilo proto kapitána Sultany a přislíbilo mu tučný finanční obnos, když všechny vojáky naloží na svou loď.

Penězi omámený kapitán souhlasil a nechal na Sultanu přivést téměř dvě tisícovky vyčerpaných mužů a jejich strážců, přestože parník měl kapacitu pouhých 376 cestujících.

Už ve Vicksburgu navíc lodníci zjistili závadu na jednom z kotlů; místo aby kotel zcela vyměnili, narychlo ho jen zalátovali a přetížená Sultana vyrazila vstříc děsivé tragédii.

Kotel vybuchl 27. dubna ve 2 hodiny ráno kousek od Memphisu a k explozi se následně přidaly i další kotle. Řídící kabina byla v mžiku roztrhána a hořící loď se stala neovladatelnou. Kdo neskončil v plamenech, snažil se zachránit skokem do vody. Voda v Mississippi byla bohužel v té době mrazivá a řada vojáků oslabených dlouhým vězením se ke břehu nedostala. Přesný počet obětí zkázy Sultany dodnes není znám, některá těla se nikdy nenašla. Oficiální odhady hovoří o zhruba 1200 mrtvých.

Smutné je, že za tragédii nebyl ve své době nikdo odsouzen; vojenští hodnostáři, kteří podplatili kapitána lodi, využili nestabilní politické situace a z odpovědnosti se šikovně vykroutili. Strašlivého neštěstí si nevšímal ani tisk - novináři žili atentátem na Lincolna, jehož vrah byl zabit pouhý den před zkázou Sultany. Lidé z Memphisu zachraňovali u břehů Mississippi tonoucí vojáky a pohřbívali ty mrtvé, ale veřejnost o tom neměla ponětí. Jen skupinka přeživších se od té doby každoročně stýkala, aby uctila památku svých zesnulých druhů. Poslední voják ze Sultany zemřel v roce 1941 v požehnaném věku 96 let.

Související články