Na osmitisícovkách mozek umírá. Na výzkumu se podílí i Radek Jaroš
Horolezci překonávající obrovské výškové rozdíly mohou trpět halucinacemi nebo třeba poruchami soustředění. Co když ale pobyt v extrémních podmínkách může nadobro poškodit jejich mozek? Tato oblast je dosud neprozkoumaná…
To, že při himálajských expedicích horolezci někdy trpí halucinacemi, bludy, zmateností, poruchou soustředění nebo i upadají do bezvědomí, je celkem dobře známo. Je ale možné, že by se horolezci z expedice vrátili třeba s trvalou poruchou paměti? Nebo že by po pobytu ve výšce nad 7 000 m n.m. nebyli schopni soustředit se a reagovat stejně jako předtím?
Ve dvou posledních desetiletích, kdy se značně zvýšil počet těch, kteří každoročně odjíždějí na výpravy do vysokých hor s cílem dosáhnout sedmi- a osmitisícových vrcholů, se začali vědci účinkem vysokohorského prostředí na mozek zabývat.
Příčinou odumírání mozku je především nedostatek kyslíku
Nejlepší zobrazovací metodou, jak rozlišit jednotlivé struktury mozku, je magnetická rezonance, neboli MRI (z angl. magnetic resonance imaging). Ukázalo se, že pokud zobrazíme mozek horolezce před a po pobytu v nadmořské výšce nad 7 000 m n.m., téměř vždy nacházíme na mozku změny – a to jak úbytek šedé hmoty, tak změny na bílém podkoří.
Vzhledem k tomu, že lokalizace těchto změn se velmi různí, dosud se spekuluje, co činí tu či onu část mozku tak náchylnou k poškození. Zajímavé je, že u lidí, kteří prodělali vysokohorský otok mozku, jsou často vidět drobná krvácivá poškození corpus callosum spojující obě hemisféry v centru mozku.
Tento poznatek je ale zpestřen faktem, že vedoucí příznak otoku mozku – trupová ataxie („motání opilého námořníka“), s funkcí corpus callosum vůbec nesouvisí.
Dále se předpokládá, že na odúmrti mozkových buněk ve vysokých nadmořských výškách se nepodílí jen samotná hypoxie, tedy nedostatek kyslíku ve vdechovaném vzduchu, ale i lokální nedokrvení. To je zase způsobeno tím, že člověk při nedostatku kyslíku ve vzduchu dýchá rychleji, a tímto více vydýchává kysličník uhličitý. Nízká hladina kysličníku uhličitého v krvi pak působí spasmus (neboli stah) mozkových cév.
Další hypotéza komentuje kvantitativní defekt mozkové tkáně v oblasti motoriky. Protože horolezci jsou v hypoxickém prostředí (tj. v prostředí s nízkou koncentrací kyslíku ve vdechovaném vzduchu; pozn. red.) vždy v pohybu, zapojují právě toto motorické centrum, a to má proto vyšší nároky na kyslík, který buňkám chybí. Proto jako by se snáze vyčerpaly a odumírají.
Ačkoliv všechny tyto poznatky zní velmi pesimisticky, realita je naštěstí pro horolezce příznivější. Potvrzuje se, že navzdory tak jasně prokazatelnému úbytku mozkové tkáně v souvislosti s pobytem ve vysokých nadmořských výškách jsou trvalé neurologické poruchy mnohem nižší. Jedná se nejčastěji o poruchu koncentrace, krátkodobé paměti a vyhodnocovacích funkcí. Mnohé z těchto poruch se navíc často upraví během několika týdnů až měsíců.
Horolezec Radek Jaroš součástí výzkumu
My jsme letos využili možnosti přispět k těmto dosud zveřejněným studiím, a sice díky spolupráci s horolezcem Radkem Jarošem. Radek Jaroš stál za posledních čtrnáct let na dvanácti osmitisícových vrcholech a ve výšce nad 7 000 m n. m. se pohybuje de facto každoročně.
Letos se chystá vylézt na Annapurnu, která měří 8 091 m n. m. Chceme srovnat obraz magnetické rezonance jeho mozku před a po expedici a toto srovnání doplnit o několik neuropsychologických testů.
Jen není jisté, nakolik bude tento vzorek reprezentativní, protože jedinec, který bez úhony trávívá každoročně několik dní v zóně smrti, bude mít pravděpodobně adaptabilní schopnosti, které se těžko dají srovnávat s průměrnou populací.
O výsledcích výzkumu vás budeme na stránkách National Geographic ještě informovat.
AUTOR: Kristina Höschlová
|
KRISTINA HÖSCHLOVÁ(*1979 v Praze) vystudovala 3. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a specializuje se na anesteziologii a resuscitaci a urgentní medicínu. Pracovala u záchranné služby, na klinice anesteziologie a resuscitace traumacentra nebo u letecké záchranné služby. V zimních sezónách pracovala na urgentním příjmu nemocnice a u letecké záchranné služby (Mont Blanc Heliopteres) ve Francii nebo v lyžařském středisku ve Švýcarsku.
Pracuje jako lektorka na 3. LFUK a je odborným garantem a primářem záchranné služby ASČR Praha-Západ. Iniciovala a organizovala výuku oboru urgentní medicína na 3.LFUK. Je členkou Společnosti horské medicíny a byla lektorkou kurzu první pomoci v Tanzánii. V roce 2005 se jako lékařka zúčastnila expedice na Mt. Everest a o rok dříve na Khan Tengri v Kyrgyzstánu. Kristina Höschlová přednáší na kongresech v ČR i zahraničí. Pravidelně publikuje v časopise Lidé a hory v rubrice horské medicíny. |
Úvodní foto: Thinkstock
