„Budoucí vyhlídky lidstva jsou mimořádně neutěšené. Je velice pravděpodobné, že díky jaderným zbraním spáchá lidstvo rychlou, nikoli však bezbolestnou sebevraždu. A i když k tomu nedojde, hrozí mu pomalá smrt v důsledku intoxikace či jiného způsobu ničení prostředí, v němž a díky jemuž žijeme. I kdyby se jeho slepému a neuvěřitelně naivnímu konání včas zamezilo, hrozí mu pozvolné odumírání všech těch vlastností a funkcí, které tvoří jeho lidskost.“ Konrád Lorenz věru nebyl optimista. Tyto věty napsal v knize Odumírání lidskosti, která vyšla roku 1983. Nejde se mu však moc divit; zažil toho tolik, že lidem už ke konci života moc nevěřil.

Kde je rozdíl mezi člověkem a motýlem? 

Myšlenku, že mezi člověkem a zvířetem není zase takový rozdíl, propagoval po většinu života. Vystudovaný vídeňský lékař miloval už od mládí zvířata víc než lidi. Ještě za studií začal v domě rodičů chovat ptáky – a ne jen tak pár kousků, ale celá hejna. Byli pro něj ideálním studijním vzorkem chování zvířat; Začínal s havrany a krkavci, postupně ale našel ideální studijní objekt v husách – právě s nimi bývá nejčastěji zobrazován. A na nich demonstroval základy nové vědy, etologie. Ta studovala fyziologii chování zvířat – a právě ona také zatáhla Lorenze do náručí nacismu. Etolog nejvíc miloval divokost a přirozenost, například vyšlechtění vlka na psa pokládal za degeneraci. V tom se jeho myšlenky protnuly s nacismem, který tvrdil, že je návratem k přirozenějšímu a čistějšímu způsobu života.

Na frontu! 

Nacisté biologické vědy podporovali, není tedy divu, že i etologie je zaujala. Zejména Lorenzova teorie o tom, že přirozeným cílem organismu je početní růst a územní rozmach. Lorenz vstoupil do NSDAP dobrovolně roku 1938 a nebyl zdaleka pasivním členem. Podílel se například na činnosti rasových komisí a nebral to jen jako povinnost. Po válce mu nejvíc vyčítali, že se zúčastnil vybírání polských míšenců, u nichž rozhodoval, jestli jsou schopní přizpůsobit se německé kultuře. Díky svým postojům se roku 1940 stal ředitelem Ústavu fyziologie na univerzitě v Královci, ale dlouho mu to nevydrželo. Ani taková vědecká kapacita jako on se nevyhnula nasazení na frontě, v Lorenzově případě bohužel té východní… Snažil se dostat mezi mechaniky, ale protože byl vystudovaný lékař, skončil jako polní medik. Roku 1944 byla jeho jednotka obklíčená a Lorenz skončil v sovětském zajetí.

 

 

Profesorem. A do politiky 

Po válce se na něj konečně usmálo štěstí, patřil k jedné z mála osobností, jimž veřejnost příliš nevytýkala kolaboraci s nacisty. Vrátil se do Německa a směl pokračovat ve své práci. Právě po válce si vybudoval největší vědeckou reputaci – doba etologii přála a Lorenz v ní prorazil. Vybudoval si špičkový tým a dokázal svou prací oslovit i experty z řady jiných oborů, například z biologie nebo sociologie. Čím dál častěji se věnoval pohledu na člověka a jeho místo v přírodě.

Tak se zapojil do další velké ideologie moderní doby – ekologie. Zelené hnutí ho považuje za jednoho ze svých otců. Lorenz však svými myšlenkami ekology výrazně předběhl, už v 60. letech 20. století upozorňoval na to, že člověk svým chováním ohrožuje celou planetu. K jeho prestiži výrazně přispěla Nobelova cena za biologii, kterou obdržel roku 1973.

V rodném Rakousku mu říkali „Der Erste Grüne“ – neboli první Zelený. I na stará kolena totiž neváhal zelené myšlenky podporovat třeba i formou protestů a blokád. Vystoupil tímto způsobem například proti stavbě jaderné elektrárny v Zwentendorfu nebo vodní elektrárny v Hainburgu na Dunaji. Právě boj proti jaderné elektrárně byl bodem, ve kterém se zelené hnutí v Rakousku dalo dohromady.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Nejlepší fotografie mikrosvěta: mravenec, rakovina a další
• Stáhněte si originální wallpapery National Geographic
• Exkluzivně pro National Geographic: Vražda stará 5300 let