Divoká krása korita Mostnice v Julských Alpách
Pokud se podivujete nad měkkým "i" v názvu, tak vězte, že chyba to není. Slovinsky slovo korita značí soutěsku. A pokud se do Julských Alp vydáte a korita Mostnice navštívíte, budete se podivovat ještě víc.
Julské Alpy jsou majestátním, převážně vápencovým pohořím. Je tak nádherné, že si jeho velkou část Slovinci po složitém a desítky let trvajícím vyjednávání vyhlásili jako svůj jediný národní park. Ve znaku má - jak jinak - vrchol Triglav, a tak se nikdo nediví, že toto velkoplošné chráněné území nese jméno svého nejvyššího vrcholu: Triglavský národní park.
Pojmenování pohoří je holdem dávno zmizelé římské osady Forum Iulii v němž vládl rod Juliovců. Nacházela se na místě dnešního města Cividade Friuli na italské straně hor. Slovinci jsou na Triglav vysoký 2864 metrů docela zatížení - mají ho nejen ve znaku "stejnojmenného" národního parku, ale i na vlajce a slovinském národním znaku.
Podle staroslovanské pověsti má znázorňovat s trojhlavého boha Triglava vládnoucího nad nebem, zemí, podsvětí. Kolem zdejších skal, luk a strání poletuje 1100 druhů motýlů. Nejde o překlep - opravdu jde o jeden tisíc sto druhů. Jak úžasné je to číslo si našinec uvědomí, když si zkusí vyjmenovat všechny evropské motýly, které zná. Od babočky a běláska se dostane k modráskovi a žluťáskovi, a jakmile dojdou barvy vzpomene na přástevníka a skončí.
Sloník a salamandr
Pojmenovávání geomorfologických útvarů je krásnou ukázkou lidské představivosti. Když jsem "obdivoval" útvar zvaný Sloník nedaleko Bahijského jezera, připomínal mi ze všeho nejvíc vodou proraženou vápencovou vrstvu, kterou ve skutečnosti byl.
Teprve při druhé návštěvě, správném úhlu pohledu (to ale musíte vědět kde se postavit) a zapojení opravdu velké fantazie mohl onen běloskvoucí vápencový můstek připomínat sloníka s chobotem ponořeným do vody. Slovinský Sloníček se mi tak sice ukázal, ale že by mě to donutilo úžasem vypustit vzduch z plic a zašeptat "how" - tak to ani náhodou.
Šumění vody spíš vybudilo čuraní reflex. Odskočení jen pár metrů od průzračné vody měl kromě úlevy i jeden nečekaný efekt. Z úst se mi vydralo ono "how". Ovšem nikoliv pro samotnou úlevu od vyprazdňovaného močového měchýře, nýbrž nad lesklou krásou černého mloka. Vypadal jako náš mlok skvrnitý. Jenom mu chyběly ty skvrny.
Druh Salamandra atra je typickým obyvatelem "Julek" a samozřejmě mu vyhovuje blízkost vody. Později jsem ho viděl i ve výrazně vyšších nadmořských výškách.
Meleme meleme
Sílu vodního proudu zná každý, kdo se plavat proti jen trochu silnějšímu proudu. Není proto divu, že vodní eroze skutečně kámen brousí, modeluje, proráží. Malá okružní trasa podél soutěsky vymleté říčkou Kostnicí rozhodně stojí za zastávku.
Hluboce vymleté mísy, proražené skály i elegantně bystře proudící bystřina stojí za vidění. Procházka může sloužit jako malá učebnice geomorfologických jevů, vůbec by neškodilo, kdyby kolem cesty stály sloupky s naučnou stezkou. Zatím je tam jen budka vybírající poplatek za vstup.
Samotná průrva, respektive koryto vyerodované ve vápencích není ani tak atraktivní, ani tak velké, aby se vyplatilo uspořádat výpravu jen za ní. Ale pokud se budete toulat kolem Bohinjského jezera, byl by hřích ji minout. A hřešit se, alespoň podle knihy, jež nemá autora a přesto se povaluje v kdejakém kostele, nemá.
Topi Pigula absolvoval širokou škálu povolání: od kuchaře na horské boudě až k postu pedagogického pracovníka. Pracoval jako reportér Koktejlu, nyní je šéfredaktorem časopisu Travelfocus a stálým spolupracovníkem cestovatelského portálu HedvabnaStezka.cz. Topi vede také kurzy digitální fotografie (více info na www.topi-photo.cz).
