Co vyfotit v Chicagu? A co třeba bouřku. Z mrakodrapu

Na jihozápadním pobřeží Michiganského jezera, které vypadá docela jako moře, stojí Chicago – třetí největší město USA. Jé proslulé jako někdejší ústředí amerického podsvětí, řekou, jejíž tok inženýři obrátili, nebo svými úchvatnými mrakodrapy.

Starosta Čermák nepřežil atentát

Čistokrevný Řek, majitel hostelu s příznačným názvem Parthenón, mi na zápraží přeje dobré ráno a jen tak mimochodem sděluje, že se dnes očekává 30 °C a ke konci dne bouřky. Hned za rohem si můžu dát pravý řecký gyros nebo večer zajít naproti na živou řeckou kapelu. Není divu, ubytoval jsem se ve známé řecké čtvrti v centru Chicaga.

Jen o pár bloků dál bych však mohl zakousnout třeba originální italské těstoviny, libanonský falafel, korejské sushi či nefalšovaný jačí steak s tibetským máslovým čajem. Kromě čtvrti řecké tu totiž najdeme také italskou, polskou nebo čínskou čili Chinatown. Podobně jako v celých USA je obyvatelstvo Chicaga tvořené amalgámem mnoha národností z celého světa, které se zde usazovaly od roku 1779, kdy byla založena tato osada při ústí řeky Chicago do Michiganského jezera.

Výraznou komunitu zde tvořili i Češi. Na začátku 20. století  bylo Chicago co do počtu obyvatel dokonce druhým největším českým městem na světě. Ten nejslavnější z našich krajanů – kladenský rodák Antonín Čermák – působil jako starosta Chicaga v letech 1931–33, než byl zavražděn při atentátu na Floridě po boku prezidenta Roosevelta. Dodnes se neví, který z politiků byl vlastně cílem.

 

Manažeři metrem? Ani náhodou!

Centrum Chicaga má propracovaný systém autobusových linek a pozoruhodné nadzemní železnice. Nadzemka je užitečná zejména v časech, kdy ulice blokují zácpy. Říká se jí ‘L‘ podle slova elevated čili vyvýšený.

V centru vytváří obdélníkový okruh, a proto se také příslušnému okrsku říká Loop (čili smyčka). Z něj pak vycházejí tratě vedoucí až na předměstí.

Představte si, že by velké pražské ulice byly zastřešené montovanými ocelovými strukturami na sloupech, po nichž by ve výšce druhého patra drncaly stříbrné vlaky podobné ruskému metru.

Právě to je jeden z typických znaků Chicaga. Vystoupat poprvé do tmavé, mnohokrát natírané, ocelové konstrukce chce trochu odvahy. Na nástupišti se však otevře zajímavý svět cestujících, docela jiný než ten se spěchajícími kravaťáky zrcadlícími se ve výkladních skříních luxusních obchodů. Průměrný odstín pleti je zde nahoře výrazně tmavší než dole na ulicích. Kasta manažerů se tu nevyskytuje.

Fazole, co ohýbá mrakodrapy

Už od rána je neobyčejné dusno. Poledne proto trávím v Millennium Park (parku Tisíciletí) ležícím přímo v centru na pobřeží.

K obědu ochutnávám slavný chicagský hot-dog – od běžného amerického se však liší jen kyselou okurku a plátky rajčat navíc. Prý toto vylepšení zavedli polští přistěhovalci. Na kraji parku proti sobě stojí dva obří kvádry ze skleněných cihliček, na jejichž přivrácené stěny se promítají videosekvence obřích lidských obličejů. Na návštěvníky se mlčky usmívají, mrkají nebo špulí rty. Brouzdaliště mezi nimi je dnes plné cachtajících se dětí. Některá z obrazovek na ně dokonce občas vyplivne proud vody.

 

Na vyvýšené terase stojí senzační Cloud Gate (brána Oblaků), která se po dokončení v roce 2006 rychle stala novodobým symbolem Chicaga. Místní tomuto uměleckému dílu Anishe Kapoora však říkají „fazole“, protože tak (při vší úctě k autorovi) prostě vypadá. Byla vyrobena ze 168 plátů centimetr tlusté nerezové oceli a váží úctyhodných sto tun. Díky zrcadlovému povrchu fazole deformuje svět kolem sebe: snáší oblaka a slunce na zem, zmenšuje lidi, kroutí mrakodrapy! Stejně jako malé děti se jdu podívat, jak vypadá zespoda, a s napětím a zvědavostí se jí poprvé dotýkám.

 

Jméno nejvyšší budově USA dala pojišťovna

Zatímco v pohořích lezeme na nejvyšší hory, ve velkoměstech na nejvyšší mrakodrapy. V Chicagu i celých USA je tím nejvyšším Willis Tower s 442 metry a 108 patry.

Když byl v roce 1973 dokončen, stal se na tři roky dokonce nejvyšší stavbou světa a ve světovém měřítku dnes (2011) stojí ve stínu jen šesti vyšších. Dříve se jmenoval Sears Tower – podle firmy, která ho nechala vystavět.

Nový vlastník však v roce 2009 prodal práva na jméno svému významnému nájemníkovi, pojišťovací společnosti Willis Group Holdings, a budova byla přejmenována. Obyvatelé Chicaga na tento krok nahlížejí s posměchem, ovšem to je zkrátka Amerika.

Abych mohl fotit Willis Tower nejen z ulice, ale i pěkně z očí do očí, přesouvám se džunglí velkoměsta po Michigan Avenue kolem elegantní budovy Wrigley (sídla slavného producenta žvýkaček) z roku 1924 a kolem historického vodojemu připomínajícího minaret na nebeskou vyhlídku ve čtvrté nejvyšší stavbě Chicaga: John Hancock Center (344 m). Vedro z rozpálených ulic jen sálá. Nad Chicagem se stahují dramatické mraky. Je mi jasné, že ze západu slunce zaplavujícího mrakodrapové městečko zlatavým světlem dnes rozhodně nic nebude.

Nejrychlejším výtahem nahoru, rozkazem vazouna dolů

I když se jistě brzo strhne bouřka, vyjíždím během 40 sekund do 94. patra John Hancock Center nejrychlejším výtahem v Americe (32 km/h). Ušní bubínky zaúpěly. Mrakodrap John Hancock Center byl dokončen v roce 1969 na základě projektů Bruce Grahama a Fazlura Khana – geniálních inženýrů, kteří později projektovali též Sears Tower.

 

Zdejší specialitou je tzv. Skybridge, kde jsou okna nahrazena sítěmi. Fotit přes sítě se sice nedá, ale člověk může pocítit, jak mocně ve výšce 314 metrů nad zemí fičí – zvlášť nyní. Bouřka je tady. A náhodou stojím na jednom z nejvyšších hromosvodů světa. Po pár hromech a blescích prchám raději do bezpečí proskleného ochozu, odkud fotím parádně nasvícené velkoměsto pod sebou a Willis Tower, než začne pršet.

 

Přes sklo se dá fotit s použitím stativu a polarizačního filtru proti odleskům docela dobře. Okna mrakodrapu stále dokola myjí, na každé prý vyjde řada čtyřikrát ročně. Náhle mi někdo klepe na rameno. Vazba přes dva metry v černém obleku se představuje se jako šéf bezpečnosti. Žádá, abych stativ ihned složil, nebo odešel. Že bych karbonovým stativem mohl rozbít centimetr tlusté sklo, mi nepřijde pravděpodobné, zato obava z ušlého zisku na suvenýrech kvůli „profesionálním“ fotografiím ano. Nikde se sice o zákazu stativů nedozvíte, ale dohadování situaci neřeší. Stejně se spouští liják, tak s drzými narážkami na výši vstupného odcházím zpět k výtahové šachtě vedoucí do pozemského světa.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.