Exkluzivně pro National Geographic: Arabská moře

Básníci jejich poklady vychvalují. Kšeftaři je drancují. Aktivisté se je teď snaží zachránit.

Exkluzivně pro National Geographic: Arabská moře

Krab, který staví z písku horu Fidži.

Kdyby legendární Šeherezáda znala bohatství těchto moří, mohla by vyprávět dalších tisíc a jednu noc. Možná by podnítila králův zájem o tajemství útesů v Dafáru v jižním Ománu: v zimě vzkvétají v podobě korálových zahrad, v létě jako lesy mořských řas. Původcem těchto ekologických změn – jen tady a nikde jinde – je počátek období zvaného charíf, jihozápadního monzunu. Způsobí, že chladná voda z hlubin oceánu bohatá na živiny zaplaví pobřeží. Mořské řasy nečinné v teplejších měsících na to odpovědí prudkým bujným růstem a zahalí útesy jako zelené, červené a zlaté koberce.

Možná by Šeherezáda mohla králi vyprávět příběh o lezcích, rybách z čeledi hlaváčovitých obývajících pobřeží Kuvajtského zálivu. V perštině se jim říká „lenoši“, protože se zdá, že jsou příliš netečné na to, aby následovaly moře za odlivu. Místo toho si každá ryba s vypoulenýma očima vybuduje bazének chráněný vrstvou bahna, a ten si pak střeží.

Krásu nahradila ropa

Nebo se Šeherezáda možná měla zmínit o krabovi rodu Ocypode žijícím na ostrově Masíra. Každý večer si z písku staví miniaturní horu Fidži, kterou mu druhý den vítr srovná se zemí. Šeherezádě by opravdu náměty nechyběly.

„Jsem mořem. V mých hlubinách poklady dlí. Potápěčů jste se na mé perly zeptali?“ napsal před sto lety egyptský básník Muhammad Háfiz Ibráhím. Z lovců perel minulých generací, z oněch přeborníků v potápění, kteří pátrali po těch největších pokladech, dnes žije už jen několik. Čtyřicetkrát, padesátkrát, stokrát denně se ponořili pod mořskou hladinu až dvacet metrů hluboko, bez brýlí a často jen v tkaných oděvech na ochranu před žahavými medúzami. Podstupovali i další rizika, pokoušeli štěstí. Muži umírali po bodnutí trnuch, na zranění způsobená jedovatými odranci, na pokousání žraloky. Klauni, drsní žertéři, napadali jejich oči. Popraskaly jim ušní bubínky, někteří v důsledku neustálého kontaktu se slanou vodou oslepli.

Perly, to byly drahokamy starověku. V Háfizových dobách byly pro Perský záliv nejcennějším zdrojem a lovilo je až sedmdesát tisíc lidí. Pro potápěče však z vyloveného bohatství mnoho nezbylo. Škeble se naházely na hromadu a otevíraly se až druhý den, kdy už byly mrtvé. I kdyby lovci perel vylovili perlu hodnou Steinbeckova pera, nedozvěděli by se o tom. Oni se potápěli kvůli dluhu. Dluhu zděděnému po otcích a otcích jejich otců.

Mnohem víc informací a spoustu nádherných fotografií k tomuto tématu najdete v březnovém čísle časopisu National Geographic.

Lov perel byl ovšem také věcí kulturní cti, součástí námořní tradice, která k Arábii patří stejně jako poušť nebo datle. Ve vodách Perského zálivu se potkával Východ se Západem, odtud proudilo africké a indické bohatství do evropských říší. Až do 30. let dvacátého století poháněl trojúhelníkové plachty tradičních kuvajtských plachetnic se jmény jako Triumf spravedlnosti nebo Světlo země a moře severovýchodní vítr směrem k Zanzibaru nebo Mangalúru. O několik měsíců později je charíf přivedl zpátky domů. Sezonní větry byly pohonem arabského obchodu. Vítr byl darem Alláhovým a byl zadarmo.

Pak přišla ropa a námořní způsob života, který přetrval po staletí, se vytratil. Nastoupili finanční magnáti. Nafta byla oním džinem, který měl splnit přání modernizace a blahobytu. Arábie se změnila – od velbloudů přešla ke cadillakům, od domů z hlíny k velkým nákupním centrům; obyvatelstvo se vznášelo na kouzelném koberci ropného bohatství.

Poklady, které nejsou navždy

Dnes lidé natahují ruce do hlubin arabských moří a berou si víc pokladů, než moře dokáže nahradit. Nadměrný rybolov, znečišťování, hloubení mořského dna a masivní přetváření pobřeží ničí kvalitu vody a zvyšuje množství toxických řas, čímž mrzačí mořské ekosystémy. V roce 2010 popsala skupina vědců Perský záliv, nejstrategičtější vodní cestu v oblasti, jako „moře v rozpadu“ sužované smrští škodlivých vlivů. „Pokud bude současný trend pokračovat,“ napsali, „přijdeme o jedinečné mořské prostředí.“

Nejohroženější skupinou jsou žraloci. Žádný způsob pohrdání arabským podmořským světem nemůže být grotesknější než hora žraločích těl, která každý večer dorazí na rybí trh Deira v Dubaji. Naloží ji v okolí Ománu a Spojených arabských emirátů, aby se odtud vydala na východ; je to zapáchající příliv ploutví a masa.

Text Kennedy Warne
Fotografie Thomas P. Peschak

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.