Jen tak si vyletět za kamarády horolezci. Na Kamčatce šlo o život

Jiří Zítka má pozoruhodného zálibu. Nestačí mu cestovat jako drtivě většině z nás – on musí všechno vidět pěkně shora. Je jedním z nejlepších pilotů motorových rogal na světě a létání s sebou přináší spoustu zážitků. Těch, které berou dech i při kterých vstávají vlasy hrůzou na hlavě.

Tohle se dá například vidět a zažít na Kamčatce:

Bylo špatné  počasí, vulkány se halily do bílého závoje a my jsme vylétli  za kamarády do horolezeckého tábora ve výšce 900 metrů nad mořem, odkud se vystupovalo na Korjakský a Avačský vulkán. Po zemi se válely těžké mraky. Přede mnou letící Voloďa Rodin v nich našel trhlinu a zmizel v ní. Letíme za sebou, spíš se tušíme než vidíme, těsně nad dnem Suché říčky. Po půlhodině stoupání  se mi ztratil úplně. Sedám na cestu před horolezeckým táborem. Voloďa neslyšel můj motor, vrátil se a dosedl na volejbalové hřiště přímo ve středu tábora.

Překvapení  horolezci nás uznale poplácávali po ramenou. Přiletěli jsme v bílé tmě. Bylo devět večer. Po půlhodině se viditelnost ještě snížila, na pět až deset metrů, proto jsme horolezce poprosili, aby nám pomohli snést křídla o sto metrů níže. Dál to nešlo, odstartovali jsme. Teď byla sice viditelnost lepší, asi osmdesát metrů, ale silně pršelo. Měl jsem strach, aby mi nevynechal motor.

Na cestu nám svítila auta pod námi

Asi po deseti minutách jsem objevil Voloďu. Krouží na místě a čeká na  mně.  Pak spolu, křídlo na křídle, sestupujeme níž. Se ztrátou výšky přibývá deště.

Delta řeky Avači - Brakidské bažiny

 

Koryto Suché říčky se zúžilo. Musíme oblétávat skály a stromy, které z tajgy vystupují. Konečně se v dáli objevilo osvětlené letiště v Jelizovu. Už není tma bílá, ale černá. Letíme těsně nad silnicí a auta nám osvětlují značky, podle kterých se orientujeme.

Řeka Avača a divoká příroda v Kaldera (kráteru) Uzon

 

Kamarádi zaslechli naše motory a světlomety aut označili přistávací plochu. Bez potíží, po půldruhé hodině, promočeni na kost, přistáváme.

Když o tom přemýšlím, obávám se, že sám, bez Volodi, bych neletěl. Ale říká se, že někteří lidé na sebe působí jako vítr na oheň.

Štrejchnul o elektrické dráty

Asi po měsíci jsem se stavil u Volodi a našel před chatou jeho křídlo rozbité. Voloďa ležel v nemocnici. Když se večer vracel z údolí řeky Paratunky, zachytil o dráty elektrického vedení. Spatřil je pozdě, pokoušel se je podletět. Marně. Zlomil si ruku, pánev a potrhal šlachy v kolenou. Ještě sám složil křídlo a nechal se odvézt ke srubu. Ráno už měl tak velké bolesti, že musel do nemocnice.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Vložit příspěvek Diskuze k článku

Všechna pole jsou povinná.

Do diskuse ještě nikdo nepříspěl. Buďte první.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program