Krása ostrova věčného jara: Madeira plná květin, fenyklu a historie

Na vulkanickém ostrově uprostřed Atlantiku najdete třetihorní les, vysoké útesy, lávové bazény, levády, hlubinné ryby, hrob posledního českého krále a sáňky, co frčí po asfaltu. A také Golfský proud, který přináší na Madeiru „celoroční jaro".

Když na Madeiru přilétáte večer a prudké svahy hlavního města ostrova se rozzáří tisíci světly, vypadá Funchal z nebe jako rozevřený třpytivý vějíř. Bouřlivá ruka oceánu ho pevně svírá v místech, kde se rýsuje jasná lajna letiště. Na ranveji vtěsnanou mezi hory a oceán, jejíž novou část drží nad mořem 180 impozantních sloupů, mohou přistávat jen speciálně vyškolení piloti, neboť letadla se tu potýkají se silným větrem a turbulencemi.

Fenyklové město

Bydlíme kousek od městské tržnice „Mercado dos Lavradores". V dvoupatrové zděné budově jsou stánky, kde květinářky v tradičních krojích nabízejí ty nejkrásnější hyacinty, orchideje, strelície, azalky a proteje. Vším tím prostupuje vůně fenyklu, podle nějž kdysi dostalo město své jméno (funcho). Prodavači nabízejí k ochutnání plody kiwi, kiwanu, papáji, maracuji… A také pitáji, kterou znám jako dračí ovoce, zatímco anony ochutnávám poprvé – je to banán a jahoda v jednom. Také rambutan či karambolu jsem okusila jen zřídkakdy.
V zadním traktu budovy vedou schody kolem krásných, půl století starých kachlových mozaik na rybí trh. Na pultech leží tuňáci, tresky a sardinky. Ale hlavně tu na vás zírají strašně ošklivé espady (tkaničnice atlantské). Jejich vypoulených očí se člověk opravdu až lekne. Patří však k Madeiře stejně jako třeba kapři k Třeboni.
Espada, dlouhá ryba děsivého vzezření podobná úhoři, žije v hloubce od 700 metrů. Když ji rybáři vytáhnou na vzduch, změní svoji stříbrnou barvu na černou, zatímco obrovské oči jí vinou změny tlaku téměř vylezou z důlků. Filé z espady – buď přírodní, nebo smažené v těstíčku – je tu národním jídlem. Jako příloha bývá servírován pečený madeirský banánek či maracuja a kiwi. Takovou jsem si dala ve vyhlídkové restauraci kousek od útesu Cabo Girão, který se vypíná vysoko nad mořem do výšky 580 m.

Proměna Svaté Marie

Mířím k nejstarší uličce města. Rua de Santa Maria je uzoučká a její pouliční dlažbu lemují romantické nízké domky s krásně zrekonstruovanými fasádami. Turisté tu posedávají v kavárničkách či nadšeně fotografují neuvěřitelnou změť barev a nápadů. Díky projektu Arte de Portas Abertas (Umění otevřených dveří) se prastará ulice Funchalu proměnila v moderní galerii pod širým nebem, v níž současní výtvarníci pomalovali všechny vchodové dveře. Co dům, to originál.

Vyhlídkový „let"

Přímo nad starým městem se nad střechami domů kolébají prosklené kabinky, jako vystřižené z alpských prospektů. Madeira s rozlohou 740 km²  je hornatý ostrov, na němž se svahy zvedají přímo od moře až do výšky téměř 1 900 m. Není divu, že i v hlavním městě jsou stráně tak strmé, že je místní prošpikovali různými tunely a pospojovali mosty, aby se někam dostali. A také tu postavili lanovku dlouhou přes 3 km, která spojuje hory s mořem.
Na nábřeží v parku Almirante Reis nastupuji do prosklené kabinky, abych se za necelých 10 Euro vydala na jedinečnou vzdušnou vyhlídkovou projížďku. Nejdřív se houpáme nad střechami domů starého města. Pak sloupy a skály vyzdvihnou lanovku do závratné výšky a přes 20 minut letím nad mozaikou domků se zahradami plných barevných květin, zrajících banánů a palem. Když překonám 560 výškových metrů, vystoupím ve věhlasné čtvrti Monte kousek od botanické zahrady, kde pěstují přes 2000 druhů květin.

Hrob posledního císaře

Dominantou Funchalu na hoře Monte je šedobílý kostel Nossa Senhora. Stojí před ním socha arcivévody Karla, který nikdy nevládl na Madeiře, ale do listopadu 1918 Rakousku-Uhersku. Je historickým paradoxem, že vyhnanství postihlo právě tohoto Habsburka. Byl totiž konečně panovníkem, který se zajímal o osud českého národa a uměl dobře česky. I proto hledal v novém Československu po válce útočiště. Češi však jeho žádosti o azyl nevyhověli, takže nakonec skončil na Madeiře, kde bydlel i s rodinou v pronajatém panském domě Quinta do Monte. V necelých pětatřiceti letech tu však zemřel za zápal plic. Jeho pohřbu se v dubnu 1922 zúčastnilo třicet tisíc Madeiřanů (víc než desetina dnešního obyvatelstva), kteří zapuzeného imperátora uložili do pohřební kaple s kovovým sarkofágem právě v kostele Nossa Senhora. Ve školách bývalého mocnářství se o Karlovi I. mnoho neučí, a tak mnohého českého turistu určitě překvapí, že v roce 2004 papež Jan Pavel II. tohoto posledního rakouského císaře a českého krále pro jeho činy a mírové snahy během 1. světové války blahořečil.

Letní sáňkování

Madeira je ostrov s perfektním letním počasím, kde se ale i v létě sáňkuje. Prudké klikaté uličky zrodily raritu babosas, jejíž kořeny sahají do dob, kdy se z vrcholu Monte svážel těžký náklad z hor do Funchalu.
Bobosas jsou totiž proutěné saně s dřevěnými lyžinami, které jezdí po příkrých asfaltových uličkách. Dnes vozí za 25 Eur z Monte zpět do centra už jen turisty. Přesto však je profese uniformovaných mužů, kteří ve slamácích a v bílých košilích řídí sáně, velmi ctěná a předávaná po generace jen v rodinné linii "sáňkařů". Jak vypadalo sáňkování před sto lety, si můžete prohlédnout na obrovských fotografiích v lobby hotelu Quinta do Monte Panoramic Gardens, kdysi posledního útočiště císaře Karla.

Svatý přístav

Vulkanické souostroví vzdálené 580 km jihozápadně od břehů Maroka a 980 km od Evropy znali již staří Římané. Znovu je pak objevili v roce 1418 portugalští námořníci, když zkoumali pobřeží Afriky. Vichřice je tehdy náhodou zanesla k neznámé pevnině, nad níž se kupila bílá mračna. Místo s dlouhými pískovými plážemi pojmenovali Porto Santo (Svatý přístav). Netušili, že mraky se vznášejí hlavně nad horami mnohem většího ostrova, 40 km za ním. Když na něj mořeplavci narazili o rok později, dali mu název Ilha da Madeira (Ostrov dřeva) podle zdejší bujné vegetace. Madeiru totiž omývá Golfský proud. Teplota vody kolem ostrova tu proto ani v zimě neklesá pod 18 °C.

Levády

Příjemné klima do 30 °C je na Madeiře i v létě, byť počasí na ostrově je celkově dosti nevyzpytatelné. Zatímco ve Funchalu svítí slunce, v horách může padat sníh a na severu pršet. A protože na jihu neprší po celý rok skoro vůbec, už v 15. století lidé vybudovali unikátní závlahový systém, jenž nemá na světě obdoby – levády. Celý ostrov je totiž protkán téměř dvěma tisíci kilometry mírně se svažujících úzkých povrchových kanálů, odvádějící vodu z deštivého severu na suchý jih Madeiry. Nejdelší levádou je Levada dos Tornos, která má 106 kilometrů a voda z ní pohání i hydroelektrárnu. Před půl stoletím se právě podél levád začala rozvíjet vnitrozemská turistika. Pěší i na kolech, takže dnes na těch nejfrekventovanějších stezkách podél kanálů potkáte malé restaurace i stánky s občerstvením. Taková je třeba leváda Velha či Ribeiro Frio vedoucí k pstruhovým sádkám. Zajímavým výchozím místem je Rabaçal, odkud jde kanál k nádherným vodopádům třetihorním pralesem Laurissilva Rostou tam vavříny a kapradiny, mezi nimi prosvítají květy hyacintů, protejí, strelícií, rododendronů, orchidejí a azalek. Není divu, že Britové kdysi nazvali Madeiru Kvetoucí zahradou Atlantiku…

www.madeiratourism.com, www.portosantoline.pt

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Nejčtenější články

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.