OBRAZEM: Na návštěvě u emíra. V paláci z hlíny...

Cestovatelka a fotografka Líba Taylor nás při návštěvě města Kano na severu Nigérie provede emírskými paláci. Ukázalo se totiž, že bytný její hostitelky není nikdo menší než emír…

Při pracovní návštěvě města Kano na severu Nigérie jsem jednoho dne dostala od své hostitelky zvláštní nabídku: „Nechceš jít se mnou? Jdu bytnému platit činži.“ Poměrně nudná nabídka, ale přesto jsem šla. Ukázalo se, že bytný není nikdo menší než emír z Kana… a já jsem vstoupila do opravdového pohádkového království… 

Jeho palác se zdál být postaven z hlíny, což mu dodávalo na osobitém půvabu, a kolem se pohybovali muži v barevných turbanech a rozevlátých róbách… Byla jsem tak úplně u vytržení, že to emíra rozesmálo a hned mě pozval na návštěvu druhý den, kdy tam prý bude doopravdy veselo. 

Každý pátek se u něj totiž sjíždí další šlechta, emírové z celého kraje, aby se jeho veličenstvu poklonili a poklábosili o důležitých věcech, které se za týden odehrály nebo které je tíží.

To byla ale podívaná! Ohromný prostor venku před palácem se blyštil nejnovějšími i starými modely aut a dovnitř se proudem hrnuli pozvaní ve svých nejlepších svátečních oděvech.

Pozvaní se shromaždují ve velkém sále, kterému předsedá emír na opravdickém trůnu, obklopen svými pomocníky. Všichni ostatní sedí na zemi, aby emíra nepřevyšovali. Neustálé procesí pohádkově oděných pánů s turbany nemělo konce. 

 

Podívejte se na fotoreportáž autorky článku, Líby Taylor, ze Somálilandu o nomádech a o jeskynních malbách.

 

Kdo by neměl rád emíra

Takové množství návštěvníků dokazuje respekt a oblibu, které se emír těší mezi svým lidem. Není ovšem divu, postkoloniální nigerijské demokratické vlády si mezi mnohými etniky důvěru nezískaly, hlavně ale ne na muslimském severu. 

Sever je diametrálně odlišný od jihu země, kde v Lagosu až donedávna sídlila vláda, než se hlavním městem Nigérie stala Abuja. Politici se snaží být s emírem zadobře, protože je to právě on, kdo má na lidi vliv.

Emír má kolem sebe řadu pomocníků a dvořanů. Rozlišují se podle barvy oblečení a turbanů. Nejveseleji vypadají jeho osobní strážci – červené turbany proti zeleným hábitům působí neuvěřitelně moderně a svěže, a hlavně si jich každý všimne!

Emír nesmí tradičně dělat skoro nic sám, nesmí osobně komunikovat se svými poddanými, nesmí sám vylézt na koně…, a tak na vše musí mít své lidi.

Emír s králičíma ušima

Moje další cesta vedla do nedalekého Dutse. To už jsem byla poučená – hned jsem se začala ptát, zda také mají emíra… Měla jsem nutkavou potřebu navštívit všechny emíry široko daleko… 

Přivítal mě pán, celý v bílém, a na hlavě turban s králičíma ušima. Měl pravý přízvuk ze severní Anglie, což mě trošku zmátlo… ale byl to Emír z Dutse! V místnosti byl telefon a židle, a tak jsem se ho zeptala, jak se mu zde líbí život.

Bouřlivě se rozesmál a vysvětlil, že v tomto paláci se žít nedá, protože tam není moderní instalace, z čehož jsem pochopila, že tam dost určitě nebude ani sprcha, ani záchod… Ale že za chvilku končí jeho pracovní den, a že mě zve do svého moderního paláce dole ve vesnici.

Do moderního života v podhradí odjel jakýmsi rolls roycem… Jeho nový palác už ale nebylo to pravé ořechové, chyběla mu patina staletí, a navíc měl ten splachovací záchod, což v pohádce úplně nesedlo.

Přesto jsem se nechala provést a obdivovala každý kousek moderního zařízení. Pak se emír ale musel začít věnovat svým dalším pracovním návštěvám, které zřejmě nechtěly vážit cestu do předešlých století nahoru na kopec.

Inu, život emírů není lehký…

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.