Poslední matriarcháty světa: Víme, jak žijí

KOMERČNÍ SDĚLENÍ: Vítejte ve společnostech, kde mají navrch ženy. Někde je muži považují za schopnější manažerky a nechávají veškeré rozhodování na nich. Jinde dědí výhradně dcery. Rozvody jsou běžné, a občas se dokonce praktikuje volná láska. A na jednom místě se dokonce ženy těší takovým výhodám, že za rovnoprávnost bojují muži.

Zapotékové, Mexiko - jako z obrazu Fridy Kahlo

Jak takové alternativní společnosti vypadají? Jak se žije konkrétním mužům a ženám? To se malířka, spisovatelka a cestovatelka Kateřina Karásková vypravila zjistit do možná trochu neočekávaných zemí – Mexika, Indonésie, Číny a Indie.

Machismus naruby

„Já si myslím, že jsme silné a sebevědomé, protože jsme jako ženy inteligentnější. Moje máma je neskutečně praktická a všechno řeší s chladnou hlavou. Táta vždycky jen řekne: ‚Ať rozhodne máma.' " Třiadvacetiletá grafička Natalia hovoří o svojí kultuře natolik sebevědomě, až mám pocit, že se emblém na jejím Apple Mac notebooku rozzáří, kdykoli promluví. „Takhle jsem byla vychovávaná i já," dodává, „abych byla nezávislá a schopná vše zorganizovat. Máma říká: ‚Uč se, jednou se budeš muset postarat o chlapa, až se vdáš.' "

Natalia se narodila v městečku Tehuantepec na jihu Mexika. Pochází z půlmilionového etnika Zapotéků z Tehuantepecké šíje. Místní ženy známé jako Tehuány se proslavily dravou podnikavostí, nezávislostí a neodolatelným šarmem. Inspirovaly dobrodruhy, politiky i umělce a staly se symbolem Mexika. Jejich kroje a mentalitu převzala i slavná mexická malířka Frida Kahlo.

Dnes možná Tehuány nejsou tak okouzlující jako kdysi, ale představy o mexickém machismu nabourávají stále. Vypadají mohutněji než jejich muži. Kypré a vznešené, prostě ukázkové vládkyně. Jsou nesmírně asertivní, občas až agresivní a ani pro ránu nejdou příliš daleko. Zcela samozřejmě ovládají místní trhy i početné fiesty. V rodině mají hlavní slovo, a dokonce i muži je považují za racionálnější pohlaví. „Naše ženy tolik nepijí, a proto mají chytřejší hlavu než my muži," vysvětluje mi čtyřicetiletý svářeč Jorge. „Chlap se opije, uvidí jinou ženskou, ztratí hlavu a zmizí. Nedokáže se postarat o peníze a o rodinu tak dobře jako to dokáže žena."

Větší pohotovost a vyšší intelekt u Tehuán vypozoroval už v roce 1900 americký etnolog Frederic Starr: „Ženy se zdají míti více energie a rychlejší inteligenci než jejich manželé. Vypadá to, že rozhodují většinu důležitých věcí a jsou obvykle ‚mluvčím' rodiny. Cestovatel neustále potkává šňůru volských povozů, v každém z nich obvykle sedí celá rodina. Když se zeptá na cestu, je běžné, že je to žena, kdo odpoví."

Matriarchální muslimové

Inteligence a sebevědomí jsou vlastní i ženám z šestimilionového národa Minangkabau, nejpočetnější matrilineární společnosti na světě. Ženy jsou vzdělané, obchodují a věnují se kariéře. K tomu vlastní domy, do nichž si přivádějí manžely, které však nabádají k tomu, aby pracovali mimo domov, často v cizině. To vše přesto, že jsou oddanými muslimkami.
Minangkabauové, Indonésie
„Jsem šťastná, že jsem dívka!" prohlásí Rita. „V naší kultuře jsou ženy respektovány víc než muži," dodává. „O ženy je u nás lépe postaráno," podpoří ji rychle její kamarádka Ari. „Když třeba dojde během manželství k neshodám, musí se manžel odstěhovat a všechno svojí ženě nechat." Dvacetileté studentky biologie mají na hlavách jilbaby (indonéské muslimské šátky) zdobené výšivkami. Potkáváme je na kamenité promenádě v Padangu, hlavním městě indonéské provincie Západní Sumatra.

Zdejší muži se odpradávna vydávali do světa na zkušenou. O rodinu, domy a rýžová pole se staraly ženy. Ačkoli se jejich tradice začaly od 16. století mísit s islámem, Minangkabauům se podařilo udržet si matrilineární rodinné zřízení. Holandští kolonialisté nazvali jejich společenský systém matriarchátem. Samotní Minangkabauové pyšně popisují svoje tradice jako matriarchální dodnes. Stále nadevše uctívají matku. Děti patří do jejího klanu a vše dědí pouze dcery. „Kdybych od rodičů nějaký majetek přijal, byla by to pro mě strašná ostuda. Všichni by mě odsoudili jako vyžírku. Je to jako kdybych okradl svoje sestry," vysvětluje mladý úředník Arija.

Minangkabauové úspěšně propojili matriarchální zvyky s islámem a vytvořili flexibilnější muslimskou společnost, která prospívá všem, ženám i mužům. Vždyť už od dob holandské kolonie jsou považováni za nejvzdělanější a ekonomicky nejúspěšnější indonéské etnikum.

Království volné lásky

Na jihozápadě Číny, vysoko v Himálajích, leží magické jezero Lugu. Jeho břehy obývá romantické etnikum Mosuo. Tento sotva padesátitisícový národ proslavila nejen nádherná scenerie, ale i kontroverzní partnerské vztahy zvané „navštěvující manželství". Místní ženy i muži mohou mít tolik milenců či milenek, kolik jen chtějí, aniž by se kdy museli oženit či vdát. Muži své „manželky" navštěvují výhradně v noci a před východem slunce se vracejí zpět domů. Oba partneři totiž žijí odděleně. Děti patří pouze matkám. Od biologických otců se vůbec nic neočekává.

„Tuhle dceru mám se svým dlouholetým navštěvujícím partnerem," vysvětluje mi Šama, manažerka rodinného penzionu Home of the Goddess (Domov Bohyně). „Občas sem zajde a přinese jí sladkosti," říká, zatímco stahuje dívčiny dlouhé vlasy do culíku. „A nechtěla bys se svým partnerem bydlet v jednom domě?" ptám se. „A k čemu?" podívá se na mě Šama nechápavě. „Když muž a žena žijí spolu, jen se zbytečně dohadují. Jsou pak oba nešťastní a láska je fuč," shrnuje úhledně svoje přesvědčení.
Mosuové, Čína
Ruský orientalista Peter Goullart popsal jezero Lugu ve 40. letech 20. století jako zemi volné lásky, kde všechny ženy myslely jen na to, jak svést co nejvíce mužů. Kdykoli prý oblastí projížděla tibetská karavana, Mosujky se shlukly a domluvily se, kde který z mužů zůstane. Podle současného čínského etnologa Cai Huy mívaly ty nejatraktivnější Mosujky za svůj život klidně i sto sexuálních partnerů. Otcovství dětí nikdo neřešil.

Vše se však změnilo v šedesátých letech během Kulturní revoluce, kdy čínští úředníci začali Mosuům násilně vnucovat monogamní manželství a nukleární rodiny. Uvolnění poměrů přišlo opět až koncem osmdesátých let. Úředníci otočili o sto osmdesát stupňů a začali oblast propagovat jako „království žen" s „navštěvujícím manželstvím" jako hlavním turistickým lákadlem.

Dekády represí však vztah samotných Mosuů vůči jejich slavné tradici trochu poznamenaly. „Turisté si představují, že naše vztahy jsou naprosto volné. Že střídáme partnery, jak se nám zachce. Že jsme promiskuitní… Ale to není vůbec žádná pravda! Jsou to jen příběhy, které se o nás vyprávějí," vysvětluje vášnivě mladý loďař Kiza. Zároveň jedním dechem dodává, že on tradiční „navštěvující manželství" praktikuje. Má přece stabilní monogamní vztah.

Utlačovaní muži

Ovšem ženy zvýhodňující společenský systém může mít i stinné stránky. „Jděte se podívat do nemocnice a uvidíte ten rozdíl. Když se narodí dcera, všichni se smějí a objímají. U syna jen pokrčí rameny – co se dá dělat, je to dárek od Boha," tvrdí Keith Pariat, pětapadesátiletý bojovník za rovnoprávnost z kmene Khásí. „My muži se cítíme jako chovní býci, jejichž zodpovědnost končí rozmnožováním. Já jako otec nemám žádná práva ohledně svých vlastních dětí!" rozohňuje se.

Zhruba milion Khásíů preferuje, zbytku Indie navzdory, dcery oproti synům. Aby zajistily pokračování rodu. Děti patří výhradně matce a přebírají její příjmení. Majetek vlastní ženy. Nejmladší dcera dědí rodinný dům a musí zabezpečit rodiče, až zestárnou. Nevěsta si po svatbě odvádí ženicha do svého domu, kde pevnou rukou vládne jemu i rodinné kase. Příjmení po matce a dědické právo nejmladší dcery bylo nedávno dokonce uzákoněno, což postavení žen dále utužilo.
Khásiové, Indie
Není divu, že se muži snaží emancipovat. Sdružují se do organizací, zpochybňují ženská privilegia, vyžadují rovnoprávnost, a ti nejradikálnější dokonce totální změnu na systém patriarchální. „Abychom byli konečně moderní, jako vy v Evropě," mrká na nás aktivista Pariat.

Do mužských organizací je však zapojeno jen pár tisíc Khásíjů. Většině místní tradice prostě vyhovují, anebo se bojí projevit svoji nespokojenost veřejně. Jak nám vysvětluje pětatřicetiletá zdravotnice Eli: „Pokud dáme mužům právo na děti, jméno a majetek, nastane v naší společnosti chaos. Všechno se pomíchá. A organizace, které za to bojují? Ty už dávno prohrály. Ženy zvítězily!" téměř křičí. „Mužské skupiny ztratily veškerou prestiž. I muži totiž věří, že nedokáží vykonávat některé práce tak dobře jako to dokáží ženy."

Kde ženy vládnou

Kniha, kterou Kateřina Karásková napsala a ilustrovala společně se svým přítelem Simonem Birdem: "Před deseti lety mě napadlo začít mapovat ´ženské kmeny´. Nechtěla jsem na to být sama, a proto jsem začala naléhat na přítele, aby se k mé bizarní expedici připojil. Nějakou dobu dělal drahoty. Tvrdil, že je to proti jeho chlapské přirozenosti, a že bude vypadat jako feminista. Po chvíli ho zas představa dobrodružných výprav do zakázaných království sexy Amazonek v potrhaných oblečcích nadchla až příliš. Nakonec se však milostivě uvolil k tomu, že bude moje feministické putování usměrňovat vyváženou mužskou perspektivou. A tak se zrodil náš projekt. Na každém místě jsme strávili dva až tři měsíce. Načrtávali jsme místní lidi, zaznamenávali jejich příběhy a pročítali historicko-etnografické studie. Výsledkem je svérázná kniha přesahující žánr cestopisu, která má ambice zaujmout i ty nejzatvrzelejší mužské šovinisty." Více se dočtete na: www.kdezenyvladnou.cz

Těšte se na přednášku Kateřiny Karáskové na letošním festivalu OBZORY! Čerstvé expedice, známé osobnosti, důkladné know-how a praktické rady pro milovníky všelijakých aktivit v přírodě, inspirace, exotické jídlo, večerní koncert, skvělá atmosféra, místo, kde se potkávají fajn lidi - vše na jednom místě v Praze (Filozofická fakulta UK), o víkendu 12. – 13. 11. 2016. www.FestivalObzory.cz

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Nejčtenější články

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.