Romantické Livigno: Hory jako za starých časů

Tunel La Drossa je úzká myší díra s jednosměrným střídavým provozem. Přes půl století spojuje Evropu s pohádkovým světem malebného městečka, které – ukryté za hradbou hor – má svůj nezaměnitelný genius locci. V pohoří Livigno na švýcarsko-italském pomezí se ještě v 60. letech minulého století nacházelo zapomenuté a drsné alpské údolí, kterému se ve středověku říkalo Vinea et vineola. Název v místním dialektu nijak nesouvisí s vínem, nýbrž s neustálou hrozbou lavin. Chudá zemědělsko-pastevecká obec tak byla po většinu roku odříznutá sněhem od zbytku světa.

I přes složitější dostupnost se však Livigno prosazuje také v létě jako málokteré jiné alpské středisko. Je to určitě i tím, že sice nechalo vtrhnout moderní dobu tam, kde po staletí skoro nic nového nebylo, ale zároveň si zachovalo svůj tradiční ráz.

Přestože v roce 1952 spojila Livigno s italským vnitrozemím vysokohorská silnice z Bormia vybudovaná přes dva průsmyky, zásadní změnu pro zapadlou vesničku přinesla teprve stavba přehrady Punt dal Gall dokončená v roce 1968. Tehdy Engadinské elektrárny prorazily na švýcarské straně pod horou Munt la Schera úzký 3 385 metrů dlouhý tunel.


Původně úzká štola sloužila pro přepravu materiálu na stavbu přehrady. Poté, co byla 130 m vysoká oblouková přehradní hráz dokončena a jezero zaplavila voda, se tunel La Drossa otevřel pro veřejnost. Přes Švýcarsko otevřel dveře turistům z celé Evropy. Neznámá osada v Lombardii, kde od roku 1959 fungovaly dva vleky, se tak za půl století proměnila v kouzelný prázdninový kraj s desítkami hotelů, který figuruje na prvních místech v žebříčcích nejlepších evropských lyžařských center. Samozřejmě by se to nepovedlo bez šikovnosti a píle zdejších lidí. Právě oni by chtěli už dávno tunel pod horou modernizovat a rozšířit. Jeho stěny jsou betonové, zčásti zůstala i hrubá skála…
„V době příjezdové špičky se tu naši hosté často nepříjemně načekají," omlouvá se Martina Bormoliniová, která se v Livignu narodila. „Ale nic s tím nenaděláme, protože švýcarští majitelé jsou v tomto směru zatím neoblomní. Vyhovuje jim, jak vydělávají na vybírání drahého mýtného."
„Samozřejmě, dá se přijet i z Itálie, ale v zimě to představuje pro většinu turistů z Evropy objížďku téměř dvě stě kilometrů, neboť cesta přes průsmyky z Bormia je neprůjezdná," dodává šéf turistické kanceláře Luca Moretti.

Letní romantika

I přes složitější dostupnost se však Livigno prosazuje také v létě jako málokteré jiné alpské středisko. Je to určitě i tím, že sice nechalo vtrhnout moderní dobu tam, kde po staletí skoro nic nového nebylo, ale zároveň si dokázalo zachovat svůj tradiční ráz. Dřevěné chalupy na kamenných podezdívkách, které bývaly rozprostřené daleko od sebe v širokém údolí říčky Aqua Granda (lombardsky též Fiume Spöl), doplnila citlivá nová zástavba, aniž by se narušily nádherné průhledy mezi domy na okolní panoramata.

Představu o tom, jak vypadalo Livigno ještě před padesáti lety, si návštěvník snadno udělá v hlubokém bočním údolí Fedaria, které se táhne kousek od jezera na západ a kde jsou stále ještě k vidění roztroušené staré chalupy na příkrých svazích. Minete typickou italskou restauraci La Calcheira a ocitnete se v ústí dlouhého údolí, kterým v létě projdete až pod poslední lanovku Fedaria lyžařského areálu Carosello.

V zimě se tudy hloub do hor kvůli lavinovému nebezpečí vůbec nesmí. Naopak v létě se právě tudy vracejí party cyklistů z celodenních výletů na hřebeny. Většinou se vyvezou kabinkou na Carosello 3000, odkud vede několik cyklotras různých obtížností. Zároveň v Livignu mají na protějším hřebenu Mottolino i adrenalinový bikepark – pro pestrost a délku nabízených tras jeden z nejvyhlášenějších v Evropě.

Krásný zážitek si můžete dopřát v ústí Val delle Mine, kde úzký kaňon divoké alpské bystřiny zpřístupnila krásná Via Ferrata. Po lesní pěšině nejdřív dorazíte k lanovému můstku, kde jištěni horolezeckými karabinami přejdete vysoko nad peřejemi říčky Tresenda. Většinu trasy pak polezete po železných stupačkách na skále či se budete vznášet na kladce „zipline" nad čtyřicetimetrovou propastí. Údolí Val delle Mine však můžete zvládnout i na kolech po mírně stoupající silničce až k horské salaši Alpe Mine, kde si můžete dopřát občerstvení.

Zářící drahokam

Večerní Livigno září pod horami jako drahokam. Ulicemi procházejí mezi starými alpskými boudami a krásnými prosklenými butiky stovky lidí. Dá se sedět ve venkovních zahrádkách kaváren jako je noblesní prosklená Paprika. Můžete popíjet drinky pod širým nebem nebo v barech, z nichž nejslavnější je Bivio – jakési věčně tepající srdce nočního Livigna. Můžete si dát čerstvě nadojené mléko kousek od jezera, kde je krásná moderní mlékárna s restaurací.
A samozřejmě musíte nakukovat do luxusních značkových obchodů, kde se prodává noblesní zboží ale… za nejnižší ceny v Evropě, protože Livigno je už od roku 1805 bezcelní zónou. Historie daňových úlev pro Livigno sahá až do 16. století. Důvodem byla odlehlost a chudoba tohoto území a také praktická nemožnost kontroly místních pašeráků. Proto císař Napoleon Bonaparte udělil oblasti privilegium, které přetrvalo do současnosti. Livigno se tak stalo bezcelní zónou – dnes jedinou v celé Evropské unii. Dnes – hlavně díky různým slevovým akcím internetových obchodů – už to sice není taková výhoda jako kdysi, ale zejména kosmetiku, parfémy, alkohol či pohonné hmoty se tu stále vyplatí kupovat.

Když vás nakupování omrzí, můžete navštívit pivovar Birreria 1816, kdy číslo v názvu neuvádí rok založení, jak by se nabízelo, ale nadmořskou výšku nejvýše položeného pivovaru v Evropě. V podstatě jste totiž dvě stě metrů nad vrcholem Sněžky… a přece v údolí. Od hladiny jezera se zvedají členité třítisícovky, jejichž svahy v zimě tak rádi brousí i čeští lyžaři.

Setkání s hvězdami

V létě jsou kopce zelené a lanovky vyvážejí na svahy Carosella i protilehlého Mottolina letní turisty a cyklisty. Mezi nimi člověk každou chvíli potkává, aniž to tuší, špičkové závodníky všech sportovních odvětví. Livigno si totiž oblíbili profesionální cyklisté, běžkaři, atleti… Na jedné straně dlouhého údolí se procházejí maminky s kočárky, na druhé si to podél zkroceného toku Aqua Granda mastí na kolečkových lyžích norský šampión Peter Northug. Za chvíli ho předjíždějí další známé tváře, tentokrát cyklisté z týmů Tour de France. Z našich vrcholových sportovců jezdí do Livigna pravidelně trénovat na přehradu veslař Ondřej Synek či kajakář Josef Dostál, neboť – jak říkají – ve velké nadmořské výšce „nahánějí červené krvinky". Jezero je sice i v létě dost studené, ale vysokohorské prostředí je pro trénink ideální.

„Livigno mám moc rád. Jsou to hory jako za starých časů. Rád tu v průzračně čisté vodě chytám ryby," libuje si vášnivý rybář – několikanásobný mistr světa na kajaku Josef Dostál. „Stojím skoro po pás v řece, tělo si zvyká na řidší vzduch, zatímco já házím třpytku před sebe a vidím pstruhy, jak za ní vyrážejí."
Podobně jako naši reprezentanti můžete „nahánět červené krvinky" v Livignu i vy. Budete-li ochotni projet klaustrofobním švýcarským tunelem a strávit aktivní dovolenou v romantickém údolí „vysoko nad Sněžkou", určitě získáte takovou kondici, že vám po návratu bude připadat každá fyzická zátěž jako hračka.

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Nejčtenější články

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.