Smutek na nejvyšší hoře

Jak se drtivá lavina, která zabila 16 nosičů a Šerpů, sesunula na svazích Mount Everestu a navždy změnila život na této hoře, přibližuje reportáž Chipa Browna a fotografie Aarona Hueyho z listopadového vydání. Tady si můžete přečíst krátký úryvek.

Zdroj: National Geographic

Toho dne, který se stane jedním z nejtemnějších v dějinách nejvyšší hory na celém světě, Ňima Cchering, ze šerpské vesnice Khumdžung pochodoval ve tři hodiny po půlnoci do práce. Devětadvacetiletý Šerpa s opálenými tvářemi a kšticí černých vlasů měl na zádech 29kilogramovou tlakovou lahev s plynem na vaření.

Za sebou nechal provizorní městečko v základním táboře Everestu, kde členové asi 40 mezinárodních expedic spali ve stanech nebo se neklidně převalovali v nadmořské výšce 5 270 metrů. Nad ním ve tmě poblikával řetěz čelových svítilen více než 200 nosičů z národa Šerpů a ostatních Nepálců. Kráčeli v řadě za sebou přes ledopád Khumbu, považovaný za jeden z nejnebezpečnějších úseků běžně zdolávaných hor kdekoliv na světě. Je to strmý, neustále se sunoucí labyrint vratkých séraků, trhlin a pokrouceného ledu. Táhne se v délce 610 metrů dolů roklí mezi západním úbočím Mount Everestu a Nubce, západním vrcholem o výšce 7 861 metrů tyčícím se nad základním táborem.

Mnoho Ccheringových kolegů se toho rána 18. dubna vydalo na ledopád ještě dřív. Tradičně posnídali čaj a kaši z ječné mouky nazývané campa a naložili si na záda náklad sbalený předchozí noc. Někteří nesli lana, sněhové lopaty, skoby do ledu a další vybavení, které se používá při budování zábradlí z fixních lan po celé cestě až k vrcholu Everestu ve výšce 8 850 metrů. Ostatní táhli věci, z nichž měli postavit čtyři vysokohorské tábory. Nesli spací pytle, jídelní stany, stoly, křesílka, hrnce, a dokonce i ohřívadla, koberce a umělé květiny ke zkrášlení prostředí pro klienty během doby jídla.

Šerpové měli na sobě ještě stopy pražené ječné mouky, kterou si předchozí den vzájemně potírali tváře při obřadu zvaném púdža. Modlili se za bezpečný průchod a „dlouhý život" k bohyni Džomo Mijo Lozangmě přebývající na Everestu (jedna z „Pěti sester dlouhého věku"). Trasa byla zprovozněna počátkem dubna speciálním šerpským týmem, kterému se přezdívá Doktoři ledopádu. Díky nim už v předchozích dnech mnoho horolezců vystoupalo na Everest. Linie fixních lan a hliníkových žebříků klenoucích se nad srázy a prohlubněmi v ledu se nijak výrazně nelišila od trasy z minulých lezeckých sezon. Jen se víc přibližovala k lavinovému svahu na západním úbočí, kde se o 300 metrů výše zlověstně vydouval převislý ledovec.

Dokonce i s nákladem až 45 kilogramů byla většina Šerpů a ostatních nosičů v takové kondici, že mohla zdolat více než tříkilometrový výstup do I. tábora za tři a půl hodiny i za kratší dobu. Hodinu nad základním táborem dorazil Ňima Cchering, zaměstnaný čínskou expedicí, k oblasti přezdívané Popcornové pole. Trasa tu strmě stoupá po mnoha žebřících přes hromady rozlámaného ledu. O kus dál, na plochém místě zvaném Fotbalové hřiště, se horolezci obvykle zastavují, aby si odpočinuli. Běžně slýchají skřípání ledu, jak se ledovec Khumbu chvěje a posouvá kupředu rychlostí asi metr za den. Nad Fotbalovým hřištěm leží další velmi nebezpečná zóna vachrlatých věží a ledových bloků velikosti činžáku. Za nimi Ccheringa čekala snazší cesta v místech, kde se Khumbu doširoka rozprostírá na rovnější bílé planině ve tvaru misky, známé jako Údolí ticha či západní Cwm.

Asi v 6 hodin ráno dospěl nad Fotbalovým hřištěm Ňima Cchering k úpatí dvanáctimetrové ledové stěny. Po třech hliníkových žebřících svázaných dohromady začal krkolomný výstup s těžkým batohem na zádech, s kovovými mačkami na botách a s karabinou v ruce, kterou musel připínat a odepínat, jak se posouval kolem kotev fixního lana. Nahoře ho vyděsil pohled na množství nepálských nosičů tísnících se na římse o velikosti jídelny. Někteří postávali poblíž a kouřili. Jiní už čekali ve frontě, až budou moci sešplhat po dvou propojených žebřících do prohlubně pod nimi. Ráno už jednou sesouvající se led uvolnil skoby na dolním konci žebříků. Proto vznikla na trase zácpa. Mnozí v ní čekali už od 5 hodin ráno, přestože se rychle podařilo žebřík upevnit. Když se na místo dostal kolem šesté Ňima Cchering, skoby povolily znovu.

„Zablokovalo se tam nejméně sto lidí. Postupně slézali dolů a přidržovali se lana. Obejít zácpu by zabralo půl hodiny. Když jsem si to uvědomil, začal jsem se hodně bát," řekl Ňima Cchering.

Související články