Vědci a vědkyně posunují hranice poznání i za cenu ohrožení života. EXKLUZIVNĚ PRO NG

Zahajujeme celoroční seriál článků o mužích a ženách, kteří se ve jménu průzkumu snaží posunout známé hranice, i když za nimi na ně číhá nebezpečí.

Vědci a vědkyně posunují hranice poznání i za cenu ohrožení života. EXKLUZIVNĚ PRO NG

ZOLTÁN TAKÁCZ byl už jako malý chlapec v Maďarsku fascinován hady – a od té doby se nic nezměnilo. Jako odborník na toxiny navštívil už více než sto zemí, kde pochytal tisíce plazů, získal jejich jed a pak zkoumal, zda ho lze proměnit na životodárný lék. Sám je přitom na hadí jed alergický. 

Zlomové okamžiky National Geographic: První fotografie, objevy a expedice na Zemi i ve vesmíru

Toužíte snad po smrti?

Tak pozor, já mám rád život a umřít nechci. Mám rodinu, kterou mám moc rád. Musím si však opravdu dávat pozor, protože už tři z mých kolegů po uštknutí zemřeli. Poslední, co bych si přál, je jednou se z takové výpravy nevrátit. 

Už vás někdy uštkl had?

Šestkrát, a vždycky jsem si za to mohl sám. První uštknutí jsem si vysloužil už v patnácti letech. Naposledy to bylo v brazilské Amazonii, ten had ovšem nebyl moc jedovatý. Daleko od veškeré civilizace jsem však měl velice silnou alergickou reakci.

Proč vám stojí za to tolik riskovat?

Mým hlavním cílem je získat toxin, který by se dal využít k lékařským účelům. Z toxinů jsme získali už přes deset léků, z nichž některé zachraňují životy. Při těžkém infarktu, který vás může zabít, máte na vybranou tři různé léky a dva z nich pocházejí z hadího jedu. Na světě žije sto tisíc různých jedovatých živočišných druhů s 20 miliony různých toxinů. Jen si představte, kolik různých možných léků lze objevit.

Můžete popsat typický den v terénu?

Žádný takový typický den neexistuje. Vydávám se do odlehlých koutů světa. Létám malými letadly. Potápím se. Spávám uprostřed deštných lesů nebo v poušti. Číhají na mě nejrůznější překážky, od infekcí po krokodýly, od občanských válek po sesuvy půdy nebo piráty. Dostal jsem se do vězení, honili mě sloni, jed na mě plivla kobra.

Práce v laboratoři musí být proti tomu nuda.

To tedy opravdu ne. Teprve laboratoř dává smysl tomu, co dělám. Jste první, kdo objeví něco, na čem příroda pracovala stamiliony let. My to začneme zkoumat a snažíme se vytvořit z toxinů něco, co by se mohlo uplatnit v lékařství.

Nejdřív ovšem musíte ty toxiny získat…

Přesně tak. A to prostě nejde jinak, než že si sám sednete do letadla, vydáte se do deštného lesa, rozsvítíte baterku a vydáte se na noční výpravu za zmijemi. 

 

TRIP JENNINGS už „propádloval“ spoustu peřejí na různých světových řekách a v roce 2008 sjel jako první nechvalně známý divoký dolní tok řeky Kongo. Dnes tento třicetiletý muž z Oregonu cestuje ve jménu ochrany přírody pěšky, na motorce i letadlem na odlehlá místa. Sbírá sloní trus v Demokratické republice Kongo a pomáhá tak k mapování DNA sloní populace, které se využívá k zjišťování původu slonoviny prodávané pytláky; loni v létě zase na Aljašce dokumentoval migraci ohrožených lososů. 

Pohyb lososů jste filmoval z letadla, které pilotoval průzkumník Mike Fay.

Mike je talentovaný, leč bláznivý pilot. Letěli jsme jen tři metry nad řekou, na jejíchž březích rostou šedesátimetrové stromy. Prostě strašné! Kam se řítíme, jsem celou dobu upřeně sledoval na iPadu, na nějž přenášely obraz kamery umístěné na vnější straně letadla. Chvílemi jsem si připadal jako v nějaké videohře. Když pádluju v kajaku, mám pocit alespoň nějaké kontroly. 

Ať už na kajaku nebo bez něj, vydáváte se vždycky tam, kam se jen tak někdo nedostane.

Pro mne má zásadní význam prozkoumat těch několik posledních míst s panenskou přírodou, zdokumentovat je, ukázat je zbytku světa a doufat, že nedotčena zůstanou i nadále. 

K těmto dvěma odvážlivcům se řadí také český evoluční biolog Jaroslav Flegr, který první popsal vliv kočičího parazita na lidský mozek. Ve svém výzkumu byl sám sobě "pokusným králíkem". Více čtěte ve speciálním lednovém čísle National Geographic.

To asi není vždycky zrovna lehká práce.

V Kongu jsem ležel s rukama za hlavou a tváří v písku a mířila na mě puška. Když jsem tam byl naposledy, hrozil velitel místních milicí smrtí všem ochranářům, kteří v té oblasti pracovali.

Nemáte strach, že při jedné z cest přijdete o život?

Mám pocit, že se smrti zase tak moc nebojím. To ovšem neznamená, že bych při podobné expedici chtěl zemřít. Rád bych zemřel jako stařec pěkně v posteli, ne někde v divočině v letadle nebo kulkou pytláka.  

 

Napsal Pat Walters
Fotografie Marco Grob

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.