Vikingové nepotřebovali kompasy, měli "sluneční kámen" a naběračky

Už staré severské ságy hovořily o takzvaných slunečních kamenech, které při neznalosti kompasu vikinští plavci zdvihali do výšky a určovali s jejich pomocí svou pozici. A současní vědci nyní zjistili, že tyto kameny byly skutečné.

Vikingové nepotřebovali kompasy, měli "sluneční kámen" a naběračky

Vikingové překonávali na svých lodích tisícikilometrovou vzdálenost mezi Islandem a Grónskem a bezpochyby při jedné ze svých plaveb kolem roku 1000 objevili i Severní Ameriku. Ale jejich schopnost navigovat bez kompasu a ve velmi nepříznivých podmínkách - například během polárních nocí či ve sněhových vánicích - byla dosud zahalena tajemstvím. Při absenci viditelných hvězd byla právě sázka na Slunce zřejmě tím nejlepším vodítkem pro určení směru plavby.

Ani tak dobří navigátoři jako vikingové se raději na širé moře nevydávali

Vikingové kromě výjimečných námořních a astronomických znalostí využívali i takzvané sluneční kameny, které jim dokázaly určit přesnou polohu slunce, i když nebylo vidět, a tím i určit kurz jejich plavby. V legendách se ale nic neříká o původu těchto kamenů. Ani při archeologických vykopávkách nebyly zatím zjištěny.

Živec místo kompasu

Podle Guye Roparsa z laboratoře pro laserovou fyziku na univerzitě ve francouzském Rennes je tímto kamenem islandský živec. Jde o druh průhledného kalcitu, který je relativně běžný ve Skandinávii a dodnes je používán jako součást některých optických přístrojů. Islandský živec, který se formuje krystalizováním uhličitanu vápenatého, se ukázal jako dobrý polarizátor, a mohl se tedy stát základním materiálem pro tajemný sluneční kámen Vikingů. Tento nerost může být snadno opracován do kosočtverečného tvaru, jehož je k polarizaci zapotřebí.

Tento krystal má vlastnost depolarizovat sluneční světlo, tedy filtrovat je odlišně podle způsobu, jak je kámen orientován. Konkrétně sledujeme-li světlo přes krystal, produkuje dva odlišné svazky paprsků: jeden běžný a druhý depolarizovaný. Jakmile pak otáčíme kamenem a dostaneme naprosto stejnou intenzitu u obou svazků, pak krystal ukazuje přímo ke Slunci, vysvětlil Ropars.

Díky teoretickým výpočtům a laboratorním zkouškám mezinárodní tým vědců došel nakonec k závěru, že "směr Slunce může být snadno zjištěn díky jednoduchému pozorování založenému na diferenciaci mezi oběma obrazy", jež produkuje islandský živec. Lze dosáhnout přesnosti na několik stupňů. Vikingové tedy i bez vědeckých znalostí o polarizaci mohli snadno sledovat vlastnosti krystalu a určit tak přesně polohu Slunce. Kalcitový kámen byl nedávno nalezen na palubě britské lodi ze 16. století, která byla objevena u britského ostrova Alderney v Lamanšském průlivu.

"V Alderney jsme ověřili, že jedno jediné dělo, vyzdvižené z vraku, díky své kovové mase může narušit orientaci magnetického kompasu o 90 stupňů. Takže k vyloučení veškerého navigačního omylu v době schovaného slunce mohlo mít v té době použití optického kompasu zásadní význam," uvádějí vědci v článku zveřejněném v Proceedings of the Royal Society A.

Se šufánkem na oceán!

Kromě těchto způsobů využívali Vikingové ještě další, poměrně kuriózní, způsob, jak se orientovat na moři. Přestože byli vynikající mořeplavci, většinou se na širé moře moc neodvažovali. Drželi se raději při břehu a na volný oceán se dostali nejčastěji vinou bouřky. Zkušeností s pohybem podél pobřeží využívali velmi zajímavě: dlouhými naběračkami brali vodu z moře a pak ji ochutnávali. Z toho, jak je slaná, pak dokázali odvodit, jak blízko jsou zemi. Podle čeho to poznali? Voda je u břehů většinou méně slaná než dál; řeky totiž nesou na oceán sladkou vodu…

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.