Změní papež Vatikán? Nebo Vatikán změní papeže?

Papež František klade větší důraz na službu chudým než na prosazování katolické doktríny. Po více než dvou letech v úřadě to u stoupenců římskokatolické víry vyvolává radost i znepokojení. Celou reportáž Roberta Drapera a Davea Yodera najdete v srpnovém vydání National Geographic.

„Opravdu musím hned teď začít se změnami," řekl František jednoho rána svým šesti argentinským přátelům. Bylo to pouhé dva měsíce poté, kdy 115 kardinálů vatikánského konkláve pozvedlo relativně málo známého argentinského kardinála na papežský stolec. Podle mnohých pozorovatelů – někteří byli nadšení, jiní rozpačití – nový papež už změnil zdánlivě všechno a téměř přes noc. Je prvním papežem z Latinské Ameriky, prvním příslušníkem Tovaryšstva Ježíšova, který se stal papežem, prvním papežem po více než tisíci letech, který se nenarodil v Evropě, a prvním, který přijal jméno František – na počest svatého Františka z Assisi, zastánce chudých. Krátce po svém zvolení 13. března 2013 se nový vůdce katolické církve objevil na balkoně baziliky svatého Petra oblečený celý v bílém. Bez tradiční šarlatové peleríny přes ramena nebo zlatem vyšívané rudé štoly kolem krku.

České vydání National Geographic - srpen 2015.Burácející dav shromážděný na náměstí pozdravil se strhující prostotou: „Fratelli e sorelle, buona sera – Bratři a sestry, dobrý večer." Svůj proslov uzavřel prosbou, kterou mnozí Argentinci už dobře znali: „Modlete se za mě." Na odchodu prošel kolem limuzíny, která na něj čekala, a naskočil do autobusu odvážejícího kardinály, kteří jej právě zvolili za svého nadřízeného.

Nazítří ráno zaplatil papež účet v hotelu, kde bydlel. Vzdal se tradičních papežských komnat v Apoštolském paláci a rozhodl se, že bude bydlet ve vatikánském hotelu v Domě svaté Marty. Při svém prvním setkání se zástupci mezinárodního tisku prozradil svou největší touhu: „Chtěl bych církev, která je chudá a pro chudé. "

Na Zelený čtvrtek porušil tradici a večerní mši nesloužil v bazilice a nemyl nohy kněžím, ale modlil se v nápravném zařízení pro mladistvé, kde omyl nohy dvanácti vězňům, mezi nimiž byly i ženy a muslimové. Byl prvním papežem, který kdy něco takového udělal. To všechno se stalo během prvního měsíce jeho pontifikátu.

Nespokojí se jen s gesty, chce změny

Jeho argentinští přátelé však přesto chápali, co myslí oněmi „změnami". I když i nejmenší z jeho gest mělo obrovský význam, muž, kterého znali, se nehodlal spokojit s pouhými symboly. Vždycky byl praktickým a protřelým porteño, jak sami sebe označují obyvatelé přístavního města Buenos Aires. Chtěl, aby katolická církev vnesla do života lidí trvalou změnu – aby byla, jak často říkával, lazaretem na bitevním poli, který se ujme všech raněných bez ohledu na to, na které straně bojovali. Na cestě za tímto cílem dokáže být „velice neústupný", jak řekl jeho argentinský přítel, rabín Abraham Skorka.

Lidem zvenčí se sice zdálo, že papež František se objevil z ničeho nic jako meteorický roj, ale doma v Argentině byl dobře známou a občas i rozporuplnou církevní osobností. Syn účetního, jehož rodina přišla do Argentiny z kraje Piedmont v severozápadní Itálii, na sebe upozornil už krátce po svém vstupu do semináře jako dvacetiletý v roce 1956. Předtím pracoval jako laboratorní technik a krátce jako vyhazovač v klubu. Brzy nato si jako svou cestu ke kněžství zvolil intelektuálně náročné Tovaryšstvo Ježíšovo. V roce 1963 byl studentem Colegio Máximo de San José a podle slov jednoho z profesorů, otce Juana Carlose Scannoneho, se vyznačoval „výraznou hloubavostí a politickými schopnostmi". Brzy se stal duchovním rádcem studentů i učitelů. Vyučoval neukázněné chlapce, myl nohy vězňům, studoval v zámoří. Stal se rektorem Colegio Máximo i pravidelným návštěvníkem polorozpadlých chudinských čtvrtí Buenos Aires. V hierarchii jezuitského řádu stoupal dokonce i v době napjatých vztahů mezi katolickou církví a Juanem Perónem a poté i s vojenskou diktaturou. U jezuitských představených upadl v nemilost, ale později ho jistý kardinál-obdivovatel povolal zpátky z politického exilu. V roce 1992 se stal biskupem, v roce 1998 arcibiskupem a v roce 2001 kardinálem.

V jádru ostýchavý Bergoglio – označuje se za callejera neboli pouličního tuláka – měl raději společnost chudých než zámožných lidí. Sám měl jen málo slabostí: pro literaturu, fotbal, tango a gnocchi. Navzdory své prostotě a jednoduchosti byl tento porteño veskrze městským tvorem, bystrým pozorovatelem společnosti a také nenápadně přirozeným vůdcem. Měl také cit pro správné načasování: ať už v roce 2004, kdy ve svém projevu v přítomnosti argentinského prezidenta ostře kritizoval korupci, nebo když roku 2006 v hale Luna Park padl na kolena. Jak říká otec Carlos Accaputo, který pro Bergoglia pracuje od roku 1992 a stal se jeho blízkým poradcem: „Myslím, že Bůh ho po celou jeho kněžskou dráhu připravoval na tento okamžik."

Volba z trauma církve

Ani na papežský stolec neusedl čirou náhodou. Jak napsal římský autor Massimo Franco, „zdrojem jeho zvolení bylo trauma" – z náhlého (a po téměř šest století neslýchaného) odstoupení současného papeže Benedikta XVI. a ze stále silnějšího pocitu pokrokovějších kardinálů, že kvůli staromódnímu a eurocentrickému myšlení svatého stolce katolická církev uhnívá zevnitř.

Onoho rána v obývacím pokoji svého bytu papež svým starým přátelům přiznal, že ho čekají znepokojivé úkoly. Finanční chaos v Ústavu pro věci víry (jemuž se poněkud nezdvořile přezdívá Vatikánská banka). Byrokratická nenasytnost sužující ústřední administrativní orgán známý jako papežská kurie. Další a další odhalení pedofilních kněží, které před světskou spravedlností chrání církevní orgány. František trval na tom, že tyto a podobné záležitosti je třeba řešit rychle. Věděl, že – jak řekl jeden z účastníků onoho ranního setkání, letniční pastor a učenec Norberto Saracco – „si udělá spoustu nepřátel. Není naivní, chápete?"

Saracco si vzpomíná, že vyjádřil znepokojení nad papežovou smělostí: „Jorge, víme, že nenosíš neprůstřelnou vestu," řekl. „Tam venku je hodně divných lidí."

František klidně odpověděl: „Bůh mě sem přivedl. Bude na mě muset dávat pozor." Přestože nežádal, aby se stal papežem, ve chvíli, kdy na jednání konkláve zaznělo jeho jméno, pocítil podle vlastních slov nesmírný pocit klidu. Ujistil své přátele, že navzdory nevraživosti, kterou patrně vyvolá, „stále cítí stejný klid".

Představitelé Vatikánu však mají jiné pocity.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Nejčtenější články

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.