Vraždění neviňátek aneb Velký případ pro zvířecího detektiva

Vžijte se na chvilku do kůže detektiva z říše živočichů. Plížíte se savanou nebo třeba pralesem a pátráte po něčem podezřelém. Najednou klopýtnete o vychládající mrtvolku malého mláděte. Hrůza! To vypadá na velký případ. Ale kdo mohl něco takového udělat. A proč?

Vraždění neviňátek aneb Velký případ pro zvířecího detektiva

Všichni kolem se samozřejmě tváří, jakoby nic. Co s tím? Před výslechy a dedukcí je třeba odhadnout, co jsou podezřelí vlastně zač. A nenechte se mýlit jejich mírumilovným, někdy až nevinným vzhledem. Třeba ten zebří hřebec opodál. S chutí spásá trávu, která tvoří většinu jeho potravy. Proč by zrovna on zatoužil po mase mláďat koní v pyžamu?

Asi ho přece jen trápí svědomí. Pro jistotu už se rovnou dostavil na pastvu v pruhovaném vězeňském mundúru. Ptáte se několika zeber stepních z jeho stáda, jak dlouho ho znají. Cože, jenom pár dní? Případ začíná nabírat jasnějších obrysů. Postupně se dozvídáte o dramatu na planinách veškeré podrobnosti. Mladý silný hřebec nedávno v souboji porazil původního vůdce stáda. Vyhnal ho a zaujal jeho místo, aby se samicemi ve stádě zplodil co nejvíc svých potomků.

Jenže ouha – většina klisen vodí hříbata původního vůdce nebo jsou právě březí. Pro nového samce je to problém. Znamená to mnoho měsíců čekání na příležitost k páření. Další, ještě silnější sok se přitom možná zrovna teď skrývá za obzorem, který se tetelí horkem.

Někteří živočichové mohou žít bez sexu. K čemu je tedy ten sex vlastně dobrý?

Na otálení není čas. Nejjednodušší cestou je cizí potomky zabít. Klisny pak rychle přijdou do říje a zabřeznou s novým patriarchou. Funguje to tak nejen u zeber, ale i u mnoha jiných tvorů. V případě lvů či dalších šelem to dokonce nezní ani tak nepravděpodobně. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pruhovaní násilníci: Při vzájemných soubojích si samci zeber neberou servítky. Pokud vyhraje nový vyzyvatel, obrátí svou agresi proti mláďatům předchozího vůdce.

Vždycky to není tak snadné

Tak, a je to. Tentokrát byl pachatelem ten nejpravděpodobnější z podezřelých. Samčí násilník. Infanticidu, jak se zabíjení mláďat odborně nazývá, však provozují nejrůznější pachatelé. Včetně vlastních matek nebo i sourozenců oběti. Záleží jen na situaci, ve které se pachatel octne. A na cíli, kterého svým chováním hodlá dosáhnout.

Infanticidou tady samozřejmě myslíme zabíjení mláďat příslušníky vlastního druhu. Jestliže padne dravci za oběť mládě dejme tomu pakoně, světa znalý detektiv se tím ani zabývat nebude. To, že jsou nejslabší jedinci při útoku první na ráně, je naprosto logické. Žádná záhada. Občas však mohou podobně dopadnout i mláďata vlastního druhu. Nepříbuzní jedinci – nebo takoví, kteří netuší, že mají s obětí společné geny – prostě považují menšího tvora před sebou za vhodnou večeři.

Nejhorší lidožrouti v dějinách: Frodo - šimpanz, kterému zachutnalo lidské maso

Takový motiv nejsnadněji poznáte podle toho, že je tělo oběti částečně ohlodané. Možná tomu nebudete věřit, ale přesně k tomu dochází u našich nejbližších příbuzných šimpanzů. Afričtí lidoopi občas loví paviány a nezkušené samice si můžou splést mládě jiné členky tlupy s potravou. Velikost přece odpovídá. Častěji však šimpanzí tlupy vyvražďují konkurenční skupiny včetně jejich mláďat. To bychom však asi měli ponechat v rukou odborníků na válečné zločiny. Do pravomoci běžného detektiva naopak spadá zabíjení potomků slabších párů u druhů, které žijí v koloniích vedených nejsilnějším párem. Přesně takhle dopadají potomci podřízených mangust. Jejich rodiče mají podle názorů vůdců sloužit kolonii, a ne se sami pářit.

 

Potomci jsou platidlem evoluce

Mírumilovní obři? Gorily většinou navzdory své síle vedou život mírumilovných vegetariánů. Minimálně u goril horských je však dokázáno, že každá samice přijde za svůj život alespoň o jedno mládě, které zemřelo rukou příslušníka jejího druhu.

Někdy matka svá mláďata zabije i ve chvíli, kdy nevidí jiné východisko. Když je jí jasné, že je neuživí nebo nevyvede z nebezpečí. Jiné matky však mají macešství doslova v krvi. Vědci to zjistili třeba u myší. Mateřské chování u nich spouští gen na pohlavním chromozomu X, který samičky – a to je zajímavé – dědí po otci. Pak, že se samci na péči o potomstvo nepodílejí, i když se sami ve skutečnosti možná nestarají.

OBRAZEM: Hlemýždi si při milostném aktu píchají elixír lásky

Myší matky, které tento gen nemají, svá mláďata často odvrhnou, a dokonce i pozřou. Genetici studují, zdali se podobné poruchy nevyskytují i u dvounohých matek. Soudy by pak měly snadnější situaci při posuzování některých obzvláště hrůzných případů zanedbání péče. Stačilo by píchnout dotyčnou do prstu a udělat rozbor.

Moderní věda ukazuje, že je zabíjení mláďat ve světě živočichů – včetně druhu Homo sapiens – mnohem běžnější, než jsme se vůbec odvážili domnívat. Legendární král Herodes si teď jistě v hrobě mne ruce. I když – jak my kriminalisté víme, skutečných důkazů o jeho vražedných činech je poskrovnu. Na rozdíl od mnoha jiných příznivců infanticidy z řad lidského pokolení. Měnou, která určuje prosazení určitého chování nebo vlastnosti v následující generaci, je počet potomků. Pokud se zabíjením těch cizích zajistí, že přežije víc vlastních, infanticida se jako vzorec chování pravděpodobně uchytí. Tak, jako se to už stalo mnohokrát u různých druhů. Zcela logicky. Příroda si totiž na morálku nehraje. Vítězí ti silnější, vychytralejší, a tudíž také úspěšnější…

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.