EU utrácí miliardy na snižování emisí s mizivým účinkem

EU podle profesora Bjørna Lomborga v rámci boje proti klimatickým změnám vyhazuje neúčelně peníze. Aby dosáhla do roku 2020 snížení emisí CO2 o 20 % (oproti roku 1990) vydává každoročně v přepočtu 5,7 bilionu korun. Každá vynaložená koruna přitom odvrací potencionální škody s očekávaným globálním oteplením ve výši tří halířů.

EU utrácí miliardy na snižování emisí s mizivým účinkem

Nejrychleji by Brusel dokázal stlačit emise skleníkového plynu pouze s pomocí jednotného trhu s emisními povolenkami za 2 biliony Kč ročně, což by účinek jedné vynaložené koruny zvýšilo na 10 halířů. Jenže Unie se vydala cestou politik, které si navzájem odporují. Celkové náklady jsou tak třikrát vyšší.

EU například požaduje, aby obnovitelné zdroje energie, jako jsou větrná a solární,  pokrývaly produkci energie z 20 %. Kvůli tomu se rozjely i národní programy budování větrných farem a solárních elektráren. Ovšem přestože jde o náklad navíc, nijak se tím nezvýší dopad na snížení CO2, protože efekt je už do trhu s emisními povolenkami započten. Takže s novou sluneční elektrárnou v Česku nebo větrnou turbínou v Británii, klesla cena spalovaného uhlí v Portugalsku nebo v Polsku.

Podpora alternativních energií přitom neprobíhá na základě efektivity. Ubrání jedné tuny CO2 při výrobě elektřiny ve prospěch obnovitelných zdrojů sebou nese u různých typů odlišné náklady - u větrných turbín v Německu od 700 Kč u větrníků v pobřežních vodách po 3000 Kč u těch na pevnině.

Náklady na snížení jedné tuny CO2 v případě biopaliv rostou dokonce na 6000 Kč. Ovšem nejdráže vyjde údajně nasazení solárních panelů -  16 000 Kč. Ani Čína, která se vrhla na obnovitelné energie, na tom není podle Lomborga lépe a pohybuje se v cenovém rozpětí 700 po 12 000 Kč na snížení emisí o jednu tunu CO2.

Emise se stěhují s prací pryč

Ani to však nejsou konečné náklady, protože emise se stěhují. Zvýšené náklady se totiž promítají do ceny evropského zboží, které se stává méně konkurenceschopným a jeho výroba se stěhuje jinam. A tak ušetřená tuna CO2 hnedle vyskočí v Číně nebo v nějaké rozvojové zemi, která levnější produkci ochotně zajistí. A tak, zatímco EU od roku 2008 snížila své emise o 270 miliónů tun CO2, emise mimo EU téměř stejně narostly.

Navíc, protože sluneční  a větrné elektrárny musí někde stát, a suroviny na výrobu biopaliv se musí někde vypěstovat, klesá výměry půdy pro potraviny, které se následně musí více dovážet. Souvisí s tím rozšiřování zemědělských ploch jinde ve světě, které je nezřídka spojené s mýcením lesů a pralesů. A obsah CO2 v ovzduší znovu roste.

Toto gigantické a nákladné úsilí bude mít podle prognóz údajně vliv na snížení průměrné globální teploty o pět setin stupně Celsia a pokles hladiny moře o devět milimetrů. Tedy zanedbatelný efekt.

Samozřejmě zastánci radikálních protiopatření tvrdí, že bez těchto nákladů se situace rapidně zhorší,  jenže místo předpokládaného růstu teplot nastala v poslední dekádě stagnace, za kterou je údajně vyšší míra pohlcení nárůstu tepla světovým oceánem a pak sluneční minimum související se sníženou aktivitou naší hvězdy. Nicméně v nejbližších 10 až 17 letech by se podle Lomborga  nic radikálně nezměnilo.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.