OBRAZEM: Santhalští domorodci kombinují sárí se žlutými přilbami

Fotografka Jana Hunterová nás na svých cestách zavede do Sonari, místa, kde žijí lidé domorodých kmenů Santhal. Mluví jazykem objeveným zcela nedávno.

Sonari je místo ve městě Jamshedpur v Indii, kde se řeka Kharkai vlévá do větší a mohutnější řeky Subamarekha a vine se dál směrem na sever až do jezera Chandil. Žijí zde lidé domorodých kmenů Santhal, australsko-asijské komunity, která se dostala do Indie před 55 000 – 60 000 lety. Vyznávají většinou domorodá náboženství, hinduismus nebo křesťanství. Hovoří dialektem Santhali, jazykem zcela nedávno objeveným jako jazyk "Ol Chaki". Podle zprávy „2001 census“ z roku 2001 je jich dodnes gramotných jen 40 %.

Jako výjev ze starého obrazu

Pohled dolů na soutok řek Kharkai a Subamarekha mi připomíná výjev jako ze starého obrazu. Je brzo ráno a údolí je zahaleno v ranním oparu. Scházím pomalu k řece a míjím ženy oblečené v tradičních pestrobarevných šatech sárí nebo v panjábí. Vznešeně stoupají do kopce s koši vypraného prádla, které nesou na hlavě.

Ke břehu se blíží dřevěná bárka. Převáží cestující z protějšího břehu, z malé domorodé vesnice Chandal. Muži rychle vystupují, vykládají kola a mizí na nich v mlze. Zamyšleně je pozoruji, dokud se úplně neztratí. „Haló, haló“, mává na mě muž v bílých kalhotách a naznačuje, že loď už se zase pohnula. Rozběhnu se, ale je už pozdě. To nedoskočím a brouzdat se po kolena ve studené vodě se mi moc nechce. Muži v loďce se vesele smějí. Pak se plavidlo náhle zastavuje a začíná se blížit zpátky ke břehu. Bosý muž si stoupá na okraj lodě, podává mi ruku a pomáhá dovnitř. Snažím se vtěsnat mezi kola a postávající muže. Mladá žena s dítětem na ruce se posouvá na lavičce a uvolňuje mi část svého místa.

Směrem na druhý břeh míjíme několik rybářů, zádumčivě sedících na molech, která jsou zabodnuta do dna řeky. V povzdálí je vidět ženu po kolena ve vodě, peroucí prádlo. Kámen nahrazuje valchu. Nečistoty z něj dostává pomocí drhnutí, plácání, vytloukání a máchání. Když jsme skoro u ní, náhle zvedne hlavu, zadívá se do davu, ale pak pokračuje dál ve své práci. 

 

Beze slov

Přirážíme ke břehu. Nástup a výstup. Muži zvedají kola nad hlavu a pokládají je o vnitřní okraj lodě. Ženy si vykasají sárí, brodí se vodou a usedají na lavičky. Při výstupu z loďky se míjím se starým mužem, který přibíhá na poslední chvíli. Táhne za sebou kozu, bere ji do náruče a mrštně s ní skáče dovnitř bárky. Otáčím se na chlapce, který po celou dobu výměny pasažérů, vylévá pomocí odřezaného plastového kanystru, vodu ze dna loďky. Usmívá se a něco na mě křičí. Nerozumím. Tak mu zamávám, otáčím se a odcházím směrem k džungli. Slyším naskočení motoru a pak jeho vzdalující se zvuk.

 

Šedivé ráno a ticho. Slyším jen své kroky v písku. A pak najednou – z džungle se neslyšitelně vynořují postavy. Postavy mužů. Jedna za druhou, trpělivě tlačí kola ve vyjeté dráze žlutavého písku. Muži z vesnice Chandal míří na ranní směnu do TATA ocelárny. Poznáte je podle jasně žlutých přileb, které mají připevněné na nosičích. Zahloubáni do sebe nevnímají okolí a procházejí těsně kolem mě.

 

A pak jsem ji uviděla. Křehkou dívku v květinových šatech a oranžovým šálem přes hlavu. Drží pevný krok s muži, v očích má odhodlání a zarputilost dětí, které se musely stát předčasně dospělými. Přemýšlím o ní a hlavou se mi honí mnoho otázek. Kam jde sama tak malá holčička brzy ráno? Proč nejde s ostatními dětmi do školy? Kde jsou její rodiče? Možná je mezi muži její otec a ona ho doprovází. Možná. Tak proč mě připadá tak osamělá?

Blížím se k vesnici. Svítá a slunce začíná ukazovat svou sílu.

 

FOTO: Jana Hunterová

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.