První umělci

Největším převratem v dějinách lidstva nebyl ani kamenný nástroj, ani ocelový meč, ale objev symbolického vyjádření, upozorňuje Chip Walter v reportáži pro první číslo National Geographic v roce 2015, kterou doprovodil fotografiemi Stephen Alvarez. K nahlednutí přinášíme úvodní pasáž.

Zdroj: Stephen Alvarez

Připadáme si, jako bychom vstupovali do chřtánu obrovského zvířete. Jazyk v podobě kovového chodníčku se zvedá vzhůru a potom klesá do temnoty pod námi. Strop se snižuje a mohutné stěny jeskyně se k sobě místy přibližují natolik, že se o ně otíráme rameny. Potom se vápencové stěny otevřou a my se vnoříme do břicha nestvůry – do rozměrné jeskyně. Právě tady jsou jeskynní lvi. A také nosorožci srstnatí, mamuti a zubr: je tu zvěřinec plný pravěkých zvířat, která v naprostém tichu zběsile prchají, plíží se nebo spolu zápasí.

Mimo jeskyni, ve skutečném světě, už dávno nežijí. Ale toto není skutečný svět. Na rozpukaných stěnách plných stínů zvířata dosud žijí. Asi před 36 000 let vkročil do původního ústí jeskyně někdo, kdo žil v době tak odlišné od naší, že si to sotva dokážeme představit. Přišel do podzemních prostor, kde právě stojíme, a za mihotajícího se světla ohně začal na holé stěny kreslit: obrysy jeskynních lvů, stáda nosorožců a mamutů, velkolepého zubra poněkud stranou vpravo, a na obrovském kamenném kuželu převislé skály vykouzlil chimérické stvoření – částečně zubra a částečně ženu.

Jiné jeskyně se staly útočištěm koní, kozorožců a zubrů; vidím i sovu nakreslenou na jeskynní stěnu prstem umazaným od bláta; obrovského zubra vytvořeného z otisků dlaní namočených do okrově žluté barvy; jeskynní medvědy v pomalé chůzi, jako by hledali příhodné místo pro dlouhý zimní spánek. Kresby jsou často tvořeny jedinou dokonalou a souvislou linkou.

V průběhu asi tisíce let zde umělci zobrazili celkem 442 zvířat. Místo plátna použili 36 000 čtverečních metrů jeskynních stěn. Některá zvířata jsou o samotě a dokonce skrytá, ale většinou se shlukují ve velkých mozaikách, jako je ta, kterou si právě prohlížím v nejhlubší části jeskyně. Jeskyně byla 22 000 let ukrytá pod sesuvem skály.

V prosinci 2004 ji objevili tři speleologové, Eliette Brunelová, Christian Hillaire a Jean-Marie Chauvet, když se protáhli úzkou štěrbinou ve skalní stěně a ocitli se v temném vstupním otvoru. Místo je dnes známé jako Chauvetova jeskyně a je pod úzkostlivou ochranou francouzského ministerstva kultury. Patříme k hrstce lidí, kteří dostali svolení vydat se na stejnou cestu, jakou vykonali pravěcí umělci.

Ve srovnání s těmito kresbami jsou legendární egyptské pyramidy novostavbami, ale každý tah uhlem a každá kapka okru vypadají tak zachovale, jako by pocházely ze včerejška. Jejich krása zcela rozvrátí vaše vnímání času. V jednu chvíli stojíte oběma nohama v přítomnosti a střízlivě pozorujete kresby. O chvíli později se na ně díváte, jako by se všechno ostatní umění – a veškerá civilizace – mělo teprve zrodit.

Jak vůbec vzniklo toto pozoruhodné dílo, tak dávno a zdánlivě z ničeho nic?

Až donedávna jsme se domnívali, že kresby z mladší doby kamenné, objevené na stěnách proslulých jihoevropských jeskyní, jako je Altamira, Lascaux a Chauvet, byly projevem lépe vyvinutého typu lidí – našich předků –, kteří přišli do Evropy a vytlačili primitivnější neandrtálce. Ti zde žili a vyvíjeli se stovky tisíc let. Ukazuje se, že celý příběh je značně složitější a mnohem zajímavější. Začíná, jak už příběhy často začínají, v Africe.

Související články