V zahradách chobotnic

Plaval jsem s vodotěsným fotoaparátem nade dnem u pobřeží dalmatského ostrova Vis. Pode mnou se táhl jen písek místy přerušovaný loukami mořské trávy, nic co by stálo za snímek. Pak se ale přece jen ukázalo něco zajímavého: v jednom místě zel otvor, který zřejmě sloužil nějakému živočichovi jako bydliště.

V zahradách chobotnic

Na tom by ještě nebylo nic zvláštního - jenže ten tvor musel mít estetické cítění, jaké bychom na mořském dně hned tak nehledali. Vchod po jedné straně ohraničoval dlouhý úzký kámen, zatímco z druhé strany ho lemovaly čtyři oblázky přibližně stejné velikosti a tvaru. Nešlo se ubránit dojmu, že majitel díry věnoval jejich výběru pečlivou pozornost: jeden byl bílý, druhý červený, třetí černý, čtvrtý šedozelený. Barevný kontrast bil do o to víc, že základním pravidlem přežití v tomhle světě jsou mimikry.

Autorem architektonického dílka byla chobotnice - tvor, kterého si s estetikou asi spojuje jen málokdo. Přesto je u nich tahle záliba běžná. U pobřeží Korsiky jsem fotografoval kusy břidlice sestavené tak, aby tvořily obdélník, z Kréty mám zase obrázky půlkruhových ohrad, často zdobených ulitami, skleněnými střepy nebo jinými blýskavými odpadky. Další potápěči dokonce viděli jakési brány, kdy je přes dva vztyčené kameny položený třetí jako překlad. Když Beatles skládali svou píseň Octopus°s Garden, ani trochu nepřeháněli.

Chobotnice pobřežní - druh velmi rozšířený ve Středozemním moři Foto: Jan A. Novák

Přitom na funkčnost doupěte nemají takové "architektonické prvky" žádný vliv, spíš naopak: upozorní predátory, že právě tady je dobré místo pro čekání na chutného a přitom téměř bezbranného hlavonožce. Zdobení příbytku ani nesouvisí s rozmnožováním chobotnic. Zatím neexistuje jiné vysvětlení, než že tvor z toho opravdu má estetický požitek.

Inteligenti mořského dna

Chobotnice patří mezi měkkýše, tedy lidově řečeno šneky, slimáky, škeble a podobné tvory, od nichž nikdo žádné intelektuální výkony neočekává. Ani není důvod - jde o bezobratlé živočichy s primitivní nervovou soustavou. I proto vědci dlouho považovali vyprávění potápěčů o inteligenci chobotnic jen za něco na způsob rybářské latiny.

Laboratorní pokusy ale dokázaly opak: tvor se velmi rychle učí, umí rozpoznávat různé geometrické předměty a dokáže si poradit i se složitými problémy. Rakouský etolog Hans Fricke studoval hlavonožce, který dokázal manipulovat s průhlednými přepážkami oddělujícími jednotlivé části nádrže. V akváriu novozélanského města Napier žije chobotnice jménem Octi, které se naučila odšroubovat zátku z láhve.

Chobotnice v doupěti "drží" kameny na svou obranu. Foto: Jan A. Novák

U chobotnic je dokonce zdokumentované používání nástrojů. Pokud se ve svém doupěti cítí ohroženy, mají "po ruce" příhodné kameny, které v chapadlech vztyčí na obranu, nebo jimi zmenší vchod. Umí se ale bránit ještě rafinovaněji: dokáží se zmocnit žahavých vláken některých medúz a použijí je jako zbraň.

Podle některých názorů je inteligence chobotnic v mnoha ohledech srovnatelná z hlodavci, další vědci je dokonce srovnávají s kočkami. Ve skutečnosti je jejich inteligence nejspíš někde jinde - především proto, že i jejich svět je úplně jiný.

Ani myši ani kočky nezdobí své příbytky - přitom u chobotnic je nápadná složitost a mnohotvárnost tohoto chování, které se v mnoha ohledech liší od instinktivního budování stále stejných staveb u jiných živočichů. Mají také neobvyklý a přitom velmi univerzální nástroj komunikace: mohou komplikovaným způsobem měnit barvy a vzor. Celé jejich tělo je vlastně jeden barevný displej.

Vzor mimozemšťana

Další výzkum ukázal, že hlavonožci mají sice stejný typ nervové soustavy jako ostatní měkkýši (říká se jí gangliová), ale s mimořádně velkým počtem nervových buněk. Zatímco plž jich má asi 10 000, u chobotnice je to 300 až 500 milionů (kočka 200 milionů, člověk 100 miliard). Na rozdíl od měkkýšů nemají jen shluk neuronů, ale skutečný mozek. Zcela nezávisle se u nich také vyvinulo složité oko s podobnou stavbou a schopnostmi, jako u obratlovců. Chobotnice tak možná představují dobrou inspiraci při řešení problému, jak by mohl vypadat pokročilý život na jiných planetách.

Vchod do doupěte ozdobený barevnými kameny. Foto: Jan A. Novák

Na rozdíl od savců ale krutá příroda chobotnicím odepřela významný nástroj inteligence, jímž je předávání zkušeností. Zatímco savci se učí od rodičů, hlavonožci většinou po aktu páření umírají. Potomci se tedy všechno musí učit od nuly. Můžeme se jen dohadovat, kam by to tito tvorové dotáhli, kdyby jim bylo dopřáno dědit dovednosti z generace na generaci.

Setkání s chobotnicí v jejím živlu je tak vždy nezapomenutelný zážitek. Nejen proto, že jde o živočicha opředeného hrůzostrašnými legendami, ale především pro pohled jejího oka. Je v něm bystrost, zvědavost, ale ještě něco nedefinovatelného navíc. Něco, co není ani zvířecí, ani lidské.

AUTOR: Jan A. Novák 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.