Za vulkány Chile (III.): Sami a opuštěni na Nevado Chillán

Divný to koníček, šplhat postupně ke kráterům vzdálených chilských sopek, řeknete si. Když však pak vidíte tu krásu, musíte se těm, kdo to dělají, omluvit. A hlavně – závidět.

Chile je nejpříjemnější zemí na světě, říká profesor Miloslav Druckmüller. Když byste ho potkali, jak se svojí ženou Zuzanou šplhají do čtyřtisícových výšek této jihoamerické země, sotva byste do nich řekli, že on vyučuje matematiku na Vysokém učení technickém v Brně a ona informatiku a fyziku na brněnském gymnáziu. Jenže asi nepotkali. Tam, kam oni chodí, nenarazí skoro nikdy na jediného živáčka. V třetím díle nás zavedou do středního Chile…

Kudy nahoru? Cesty neexistují

Když jsme ze severního ze dvou vrcholů sopky Volcán de Chillán ve výšce 3 186 m viděli vzdušnou čarou málo vzdálený vrchol blízké sopky Nevado de Chillán, byla to výzva. Jenže východní svah nejvyššího z jeho několika vrcholů je evidentně pokryt ledovcem s trhlinami, a to ve dvou není úplně bezpečná výstupová trasa. Nechali jsme si ten kopec v hlavě trochu „zaležet“ a následující chilské léto, tedy v dalším lednu, jsme se rozhodli o výstup pokusit.

 

Z civilizace, kde nás vysadil autobus, jsme vystoupali asi 700 m mezi černými lávovými proudy a našli nádhernou zelenou oázu jako stvořenou pro základní tábor před výstupem. Po postavení stanu jsme se vydali na prohlídku okolí. Pár metrů od nás jsme objevili dvoupatrový vodopád s jemnou duhou a výhledy na nám dobře známý Volcán de Chillán.

 

Potok, který nám tekl kolem stanu, zavlažoval v meandrech širokou zelenou louku uprostřed tmavé lávové pouště. A protože jaro se teprve překlápělo do léta, louka byla plná barevných kytek. Tyto se jmenují Calceolaria, česky pantoflíček.

 

 

 

 

Kromě žlutých pantoflíčků zářily kolem potoka ještě nádherné červené kejklířky (Mimulus cupreus). Za nimi se hrdě vypíná členitý vrcholový hřeben Nevado de Chillán, „jen“ 1300 m nad námi, ale zato bez jakéhokoli značení, ani náznak pěšinky.

 

 

 

 

Po západu slunce u našeho stanu máme úžasný výhled na oba ještě sluncem zalité Chillány. Poněkud s obavami propichujeme očima hlavně ten levý, který chceme zdolat následujícího dne. Ledovec vedoucí k hlavnímu vrcholu je opravdu rozsáhlý a s mnoha trhlinami – tak tudy to nepůjde.

 

 

 

 

Ještě před východem slunce se nám podařilo dost vystoupat. Ale kudy dál? Všechny ty lávové proudy vypadají stejně, po cestičce ani památky. Jsme tu úplně sami, sopku máme pro jen sebe, a opět musíme sázet na svůj vlastní odhad správné výstupové trasy.

 

 

Nakonec se nám přece jen podařilo najít vhodnou cestu na vrchol. Závěrečný výstup byl strmý, ale v jen mírně rozměklém sněhu se nám stoupalo skvěle. Vrchol máme už na dohled.

 

 

 

 

 

Každá sopka nás něčím překvapí. U téhle to bylo třeba 700 m dlouhé vrcholové plató pokryté nízkými sněhovými kajícníky, po kterém jsme prostě stále šli, až jsme došli na jeho nejvyšší bod. Za zády nás sledoval dvojvrchol  Volcán de Chillán, na jehož vyšším vrcholu jsme o rok dříve stáli. Napravo od něj je kužel vulkánu Antuco s výškou 2 980 m a dále rozeklaný hřeben Sierra Velluda dosahující výšky 3 585 m.

 

 

 

Na fotografii z vrcholu je vidět, že výstup ledovcem z východu by opravdu byl velmi špatná volba, s hlubokými trhlinami není legrace. Pohled z vrcholu stál za to: v dálce vulkány Antuco a Sierra Velluda, trochu blíž Volcán de Chillán. A navíc vidíme shora do obrovského kráteru, který je téměř 400 m  výškových a více než 1000 m vzdálen od hlavního vrcholu.

 

 

 

Cestou dolů, ještě než odejdeme z bočního kráteru sopky Nevado de Chillán, se ohlížíme a snažíme si vrýt do paměti fascinující panorama. Táhlé vrcholové plató, prudký sněhový svah a téměř čtvercový kráter, ve kterém pomalu taje sníh. Nádherný kopec!

 

 

Ke stanu jsme přišli skoro za tmy. Měsíc v úplňku se právě vyloupl z mlžného oparu a celou noc nám svítil na stan. Ráno, když zapadal nad Centrálním údolím ve středu Chile, jsme oba stáli před stanem a dívali se na barevné divadlo, které společně s Měsícem vytvořilo Slunce. Bylo sice ještě pod obzorem, ale již osvětlovalo svými růžovými paprsky vysokou zemskou atmosféru a vytvořilo tzv. Venušin pás. Škoda, že musíme balit na cestu dolů!

 

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.