Jak udělat Mars obyvatelným? Stačí pět kroků a 1500 let

Před 15 roky vydal kosmický inženýr Robert Zubrin knihu The Case for Mars. V ní jasně vysvětlil, proč je pro lidstvo nezbytné, aby co nejdříve osídlilo Mars. A také naznačil, jak by se to dalo udělat…

„Nemít všechna vejce v jednom košíku“ – to byl jeho hlavní argument. Když se na Zemi něco hodně špatného stane, a ono se toho může stát opravdu dost, lidstvo nevymře, pokud bude žít ještě na jiné planetě. Snaha lidí zničit se, je podle Zubrina velmi dobře viditelná ve všech historických epochách – 20. století s jeho dvěma světovými válkami a šíleným jaderným zbrojením je posledním důkazem pro jeho teorii. 

Vlevo v galerii jsou vidět proměny Marsu. Trvalo by to zhruba 1500 let.

Takže plán zní osídlit Mars. To se lehce řekne, ale hůř provede. A je to vůbec možné? Ano, ale… Teoreticky už vědci z NASA mají promyšlený postup, který se nazývá teraformace. Jedná se o tak velkou změnu planetárního klimatu, která by mohla učinit alespoň část Marsu obyvatelnou pro lidi. Mars je pro teraformaci ze všech planet ve sluneční soustavě nejlepším kandidátem. Mluví pro to především jeho geologická minulost.

Poučení najdeme v minulosti 

Stejně jako Země, i Mars má svá geologická období. Jmenují se noachian, hesperian a amazonian. Nejstarší epocha noachianu existovala v době před 4,1 a 3,4 miliardami let, kdy byl povrch Marsu bombardován asteroidy a kdy na něm zřejmě byl dostatek vody. Pak přišlo období hesperianu, ve kterém Mars trpěl sopečnou činností a dnes planeta zažívá období amazonianu – dobu sucha a chladu.

Ze všech tří epoch je pro existenci života bohužel tou nejméně vhodnou. Díky této minulosti je však (nejen teoreticky) možné změnit planetu na mnohem vlídnější pro člověka. Z období noachianu na Marsu dodnes zbyly pozůstatky atmosféry – je však vázaná v planetárních horninách. Dobrá zpráva tedy je, že většina materiálů, které by dokázaly vrátit na Mars život, už na planetě je.

Jiné tam sice nejsou, ale vědci už znají způsoby, jak je na povrch rudé planety dostat. Aby byl Mars opravdu vhodný pro život pozemského typu, musí být nejprve splněno 5 kroků, které formuloval astrofyzik  Martyn Fogg z NASA: 

  1. Musí stoupnout teplota planety
  2. Musí se zvýšit atmosférický tlak
  3. Musí se změnit chemické složení atmosféry
  4. Povrch planety musí být mokrý
  5. Musí se snížit UV záření dopadající na povrch Marsu 

Podle Fogga by šly první dva kroky vyřešit spuštěním skleníkového efektu. V současné době je atmosférický tlak na Marsu asi 6 and 7 millibarů – tedy asi jedno procento, co na Zemi. Mars má však na pólech a v horní vrstvě povrchu dostatek zmrzlého CO2, aby se tlak zvýšil až na 100 - 1000 milibarů. Nejprve se však musí uvolnit do atmosféry…

Kdyby se to podařilo, nejen že by se zvýšil atmosférický tlak, ale CO2 jakožto skleníkový plyn by současně udržel okolo Marsu více tepla – a tak by přispěl k rychlejšímu roztávání pólů. Tím by se zase uvolňovalo více CO2 a celý proces by vlastně běžel skoro sám. Zrcadla by navíc dodávala Marsu teplo i později, kvůli jeho vzdálenosti od Slunce bude tato planeta vždy potřebovat každý joule tepla. Teď už jen přijít na to, jak rozpustit póly… 

Bomba nic neřeší

Zní to sice jako něco nemožného, ale NASA i další vědci přišli rovnou s několika metodami, jak to provést. Mezi nejdiskutovanější patří posyp pólů tmavým materiálem, těžba ledu anebo nejoblíbenější americké řešení – bombardování polárních čepiček jadernými zbraněmi. Robert Zubrin však navrhuje výrazně elegantnější a údajně i levnější a bezpečnější způsob: na oběžné dráze kolem Marsu by se umístila obrovská zrcadla, která by odrážela sluneční světlo na povrch Marsu. Podobně jako lupa by dodávaly Marsu teplo, navíc velmi přesně směrované. 

 

Dalším problémem je voda. Je jednak podmínkou pro existenci života, ale navíc voda na povrchu zadržuje teplo a lépe tak stabilizuje výkyvy klimatu. Vody je na Marsu zřejmě dostatek v permafrostu. Bohužel to má háček - voda se neuvolní zdaleka tak snadno jako CO2 – energie potřebná k jejímu uvolnění vysoce převyšuje to, co by dodala zrcadla.

Jaderné bombardování by to sice zvládlo, ale zase by znemožnilo na tisíciletí existenci života. Co s tím? Zubrin sice navrhuje jako obvykle jeho oblíbená orbitální zrcadla, ale většina vědecké komunity to odmítá jako příliš zdlouhavé a navíc by se k tomu muselo použít řádově větší množství zrcadel, než při uvolňování CO2. Nadějněji vypadá cílené bombardování Marsu asteroidy; stačilo by jen lehce pozměnit dráhu několika těles poblíž planety a výsledná energie dopadu by se už o uvolnění vody postarala za nás. Problém je v tom, že zatím neexistuje technologie, která by dokázala sebemenším asteroidem pohnout… 

Aby se dal vzduch dýchat

Předcházející změny by umožnily, aby byl Mars obyvatelný pro některé druhy mikroskopického života. Ještě pořád by však nebyl ani vzdáleně vhodný pro člověka. Poslední dva body (zmírnění UV záření a stvoření dýchatelné atmosféry) by to změnily, ale splnit je by bylo mnohem složitější než uskutečnit první tři body. Vrstva CO2 by nějaké množství UV záření sice pohltila, bylo by to však příliš málo. Dnes dopadá na jeden čtvereční metr Marsu asi 6 wattů UV záření – to zabije spolehlivě většinu forem pozemského života. Existují však výjimky: například některé druhy lišejníků. Pokud by se je podařilo zavést do marsovské půdy, mohly by uvolňovat kyslík, který by pak dal vzniknout v horních vrstvách atmosféry ozónu. A ten, jak víme, dokáže zabránit průchodu UV záření. 

Lišejníky by současně vytvořily prostředí, které by se mohlo stát základem pro složitější organismy. Problém je v tom, že Mars nemá dostatek dusíku – v atmosféře je ho jen stopové množství, zatímco na Zemi tvoří 78 procent vzduchu. Jediným myslitelným způsobem, jak dusík na Mars dostat, je pomocí asteroidů, které by ho mohly obsahovat. Jsme však zase zpět u stejného problému jako u minulého bodu. Ani to však nejsou všechny problémy, které nás při teraformaci Marsu čekají.

Jedním z největších zřejmě bude to, abychom dokázali zabránit plynům unikat z atmosféry do vesmíru a také, kde vzít to obrovské množství energie potřebné pro dopravu všech těch věcí a materiálů na oběžnou dráhu planety, kam se od Země letí 260 dní. 

Spisovatelé sci-fi románů mají pro osídlování Marsu mnohem lepší způsob: proč měnit celou planetu, když můžeme změnit sami sebe? Poslední pokroky v genetice ukazují, že měnit a klonovat živé organismy tak, aby byly schopné přežít i v zcela nehostinných podmínkách by mohlo být výrazně levnější a účinnější. A také mnohem rychlejší - teraformace Marsu je proces, který by trval nejméně 1500 roků…

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.