Radost z jídla

Jíme nejen proto, abychom mohli žít. Díky jídlu si získáváme přátele, dvoříme se těm, jež milujeme, a uvědomujeme si šťastné chvíle v životě, píše Victorie Popeová na závěr letošníhoho cyklu věnovaného potravinám. Reportáž doprovodila fotografemi Carolyn Drakeová.

Zdroj: A. W. Cutler, National Geographic Creative

Společné jídlo vždy patřilo k příběhu lidstva. Z jeskyně Qesem nedaleko Tel Avivu pochází svědectví o dávných pokrmech připravovaných na ohništi starém 300 000 let – nejstarším, jaké kdy bylo nalezeno. Tam se rodiny scházely, aby se společně najedly.

Z popela Vesuvu byl zachráněn okrouhlý bochník chleba upečený s vyznačenými rýhami, aby se dal rozdělit. Společně lámat chléb, slova stará jako Bible, vystihují sílu jídla utužovat vztahy, překonávat zlobu a začít se smát. Děti napodobují rituály dospělých – plácají bábovičky z písku, pořádají „čajové dýchánky", vyměňují si svačiny, aby se spřátelily.

Od prvních narozenin jsou sladkosti součástí oslav. A spojování potravy s láskou pak pokračuje celý život (a podle některých náboženství i po smrti). Připomeňme si kultury, v nichž lidé zanechávají u hrobů lahůdky, aby dali zesnulým najevo, že nejsou zapomenuti. A dokonce, i když nastanou zlé časy, potřeba slavit trvá.

Účastníci antarktické expedice na lodi Discovery, kterou vedl Robert Falcon Scott, si v roce 1902 připravili hostinu k zimnímu slunovratu, kdy je nejkratší den a nejdelší noc roku. Na palubu dopravili hojné zásoby. Pětačtyřicet živých ovcí zabili a pověsili na lanoví, kde drsné počasí maso zmrazilo a uchovalo, dokud nenastal čas hodování. Zima, tma a izolace byly na čas zapomenuty.

„Při takové večeři jsme se shodli, že život v antarktických krajích stojí za to," napsal Scott.

Související články