Ve světě na dotyk fyzického kontaktu ubývá

Žijeme ve světě, který máme na konečcích prstů. Na dotek iPadu či dotykového displeje chytrého telefonu. Zároveň však v prostředí, ve kterém určitých forem fyzického doteku ubývá.

Ve světě na dotyk fyzického kontaktu ubývá

Pondělní ráno. V rozespalém vagonu metra se mladá žena dotýká obličeje a kontroluje jej v odrazu okna. Na kolenou má volně rozložené pouzdro iPadu, ve kterém se odráží tvář dítěte. To nezkoumá okolní prostředí, nepozoruje ostatní lidi, ale rejdí prsty po displeji, na kterém se dotýká pohybujících se virtuálních předmětů.

Malé děti jsou od přírody kinestetičtí tvorové; učí se prostřednictvím pohybu, dotýkání a „ohmatávání věcí“ . Oproti předcházejícím generacím však tráví čím dál tím méně času taktilním učením, které se odehrává venku v přírodě či v domácím prostředí. Je však vůbec hmat v lidském životě důležitý?

Matka všech smyslů

Hmat má v lidském čití výsadní postavení, neboť jde o nejranější senzorický systém, který se rozvine u lidského embrya. Dlouho předtím, nežli jsme schopni vidět obraz, cítit vůni, zakoušet chuť či slyšet zvuk, vnímáme sami sebe a okolí prostřednictvím hmatu. „Jazyk doteků“ zůstává po celou dobu našeho života účinným – ale ne zcela využívaným – způsobem komunikace.

Dle svědectví historika Roberta Mandroua byl hmat až do 18. století považován za jakéhosi supervizora ostatních smyslů, jejichž nespolehlivost ověřoval a kotvil v realitě. Středověká blízkost dotýkání se projevovala například přátelským sdílením lože se stejným pohlavím, popřípadě jídlem pojídaným rukama ze společné mísy ( jeden italský mnich hlásal, že bůh vybavil člověka „přírozenými vidličkami“ v podobě prstů).

Postupem času se ale začala doteková vzdálenost zvětšovat – a v rámci této distance začaly hrát prim jiné, „ušlechtilejší smysly“. V díle přírodovědce Lorenze Okena (1779-1851) nelze přehlédnout „rasovou stupnici“, na níž výsadní postavení zastával Evropan, „člověk zraku“, zatímco nejníže pobýval „člověk hmatu“, Afričan. Lidé – podle antropoložky Constance Classen – obecně prostřednictvím doteku dávkují slast, nebo bolest.

Hmat je náš nejranější smysl – a podle všeho též jako poslední  ze smyslů vyhasíná.

Kruciální role (mateřského) doteku se odehrává zejména ve vývoji dítěte, v jehož rámci je předpokladem zdravého růstu, pocitu bezpečí, emocionální a fyzické pohody. „Pokud zůstává potřeba doteků dlouhodobě nenaplněna, vede to k abnormálnímu chování,“ tvrdil již klasik „antropologie hmatu“, Ashley Montagu.

Řeč doteků

„Stiskli jsme si ruce, protože mi podala svou, a ten dotyk mě překvapil jemností, přímočarostí a půvabem, což je u žen vzácné, protože ne všechny stisknout ruku dovedou. Vyzařovala z ní síla, poznalo se to z její dlaně (…) nikoliv síla převzatá od opačného pohlaví, ale probarvená naplněnou ženskostí,“ píše Alexis Jenni v románu Francouzské umění válečné.

Ačkoliv můžeme doteky sdělovat překvapivé množství informací, žijeme zároveň ve „společnosti, která má z doteků fobii“. Alespoň se to domnívá psycholog Matthew Hertenstein: „Neradi se dotýkáme cizinců, ale i přátel, pokud to není nezbytně nutné. Naše experimenty však ukazují, že jsme schopni prostřednictvím doteku komunikovat základní emoce až s přesností 80 procent, ale rovněž jejich jemně rozlišené modality, které často nedokážeme vyjádřit tónem hlasu či mimikou obličeje.“

Mnoho lidských pocitů rovněž zůstává příliš komplexních na to, abychom je dovedli cele vyjádřit prostřednictvím řeči. Samotná „řeč smyslů“ se také může výrazně kulturně lišit. Euroamerický areál je například v případě doteků poplatný mnohým tabu a omezení, které vyplývají z jejich sexualizace a infantilizace. Ačkoliv to lze v případech podobných sexuálnímu obtěžování pochopit, obzvláště ve Spojených státech amerických je často obtížné se někoho dotknout tak, aby se to nikoho „nedotklo“.

Náš „žitý svět“ je stále více zprostředkován pomocí dotekových displejů chytrých telefonů a tabletů.

Vede to však k zajímavým paradoxům: zatímco se může chlapec na veřejnosti stydět políbit svého otce, poplácání po zadku muže v rámci sportovního týmu je široce akceptované. Antropolog David Howes v tomto ohledu soudí, že kulturní důraz na individualitu, autonomii, nezávislost a soukromí omezují mezilidský dotek na „nezbytné minimum“, a to často na úkor vlastních dětí. V běžné životní praxi se tak můžeme setkat především se dvěma „hmaty“, jejichž prostřednictvím vyjadřujeme buď míru dominance (podání ruky) a/nebo stupeň intimnosti ( polibky, doteky).

Čas masáží

V knize Antropoložka na Marsu vypráví neurolog Oliver Sachs příběh autistické ženy Temple, která si v dospělosti vyrobí stroj, vynahrazující neuspokojenou dětskou touhu po bezpečném doteku a objetí. Říká mu mačkadlo, objímadlo nebo stroj na mazlení, který dokázal vyvinout „citelný, příjemný tlak na tělo od kolen až po ramena“.

Přestože je tato případová studie svého druhu extrémní, ukazuje , jak intenzivní může být touha po léčivém a zdraví prospěšném doteku. Biblické přikládání rukou, akupresura, hmatová diagnostika u Tuaregů či fyzioterapie představují společensky etablovanější příklady této medicinské tradice.

 Tradice léčivých doteků prochází napříč všemi kulturami.

Na ni ostatně navázala i „apoštolka dotekové terapie“, psycholožka Tiffany Field, která se ve svém výzkumu zaměřila na vývoj předčasně narozených děti. Sledovaná skupina měla zajištěnu vší potřebnou péči k tomu, aby se z ní vyvinuli normální zdraví novorozenci. Vybrané podskupině však sestra okénkem inkubátoru třikrát denně po dobu patnácti minut a deseti dní masírovala tělíčko. Tito jedinci přibrali na váze o 47 procent více a mohli o šest dní dříve opustit inkubátor ( později tyto děti dopadly lépe v porovnání výkonu ve standardních testech mentálních a motorických schopností a vykazovaly nižší hladiny úzkosti ).

V současnosti pak reagují na vycítěnou „dotekovou deprivaci“ ve společnosti především podnikatelé. Ekonom Robert B. Reich ve své Diagnóze kapitalismu 21. století tvrdí, že v dnešní společnosti zažívají boom služby, v nichž se pracuje s dotekem a péčí: „Mezi nejrychleji se rozvíjející obory patří osobní trenéři, instruktoři kondičního posilování, masážní terapeuti, pedikéři a mnozí další, které zpevňují, šťouchají, dloubají, otloukají, hnětou, zvlhčují a ořezávají lidská těla.“ Samozřejmě však můžeme namítnout, že toto všechno je „mediální masáž“ a nedostatek přívětivého doteku se nikoho z nás netýká.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.