KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: Pozor na dlouhé stíny v podloubí aneb Fotit obyčejné věci je to nejtěžší

Na začátek krátká historka - půjčil jsem si ji od mého kamaráda, známého fotografa, který kdysi studoval střední grafickou školu.

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: Pozor na dlouhé stíny v podloubí aneb Fotit obyčejné věci je to nejtěžší
KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: Pozor na dlouhé stíny v podloubí aneb Fotit obyčejné věci je to nejtěžší
Zdroj: archiv

JAK FOTIT SVĚT: Kurz fotografování Jana Rybáře (2.díl)

Svému kantorovi se jednou pochlubil fotkou, na níž bylo jakési pražské zákoutí v nízkém večerním světle, tedy samý kámen, dlaždice, dlouhé stíny atp.

„Pojďte sem,“ řekl mu ten kantor otráveně, otevřel šuplík stolu a výhružně ukázal do něj. Byly tam tuny velmi podobných i navlas stejných fotografií, které pořídily generace studentů před ním. Samé dlouhé stíny, samá zákoutí, samá podloubí.

Kamarád, dušuje se, od té doby přestal podobné „umění“ fotit a stal se slavným.


Bacha na velké umění

Pointa je tato: mnozí začínající fotografové se lapí do této „umělecké“ pasti a začnou fotit závěje listí, západy slunce v podloubí, rozmazané tváře za sklem s krůpějemi vody a stanou si mistři v užívání největšího nepřítele fotografické kreativity jménem Photoshop.

Neříkám, nedělejte to. Každý ať činí, co chce. Jen ale říkám, že v tom focení opravdu nespočívá. Na „umění“, nebo opravdu umění je času vždy dost. Nejprve je potřeba odedřít si to nejtěžší: fotit obyčejné věci kolem sebe a postupně se stávat opravdovým fotografem: tedy člověkem schopným zkoncentrovat na políčko to, co chce: kouzlo okamžiku, emoce, napětí a složité příběhy kolem sebe nacpat do jediného záběru.

Barma, jezero Inle

Ony stíny na dlažbě v podloubí umí vyfotit každý (opravdu). Skoro každý dokáže vyfotit ucházející portrét buddhistického mnicha v šarlatovém oděvu na pozadí starého kláštera obrostlého stromy (na tom se nedá skoro nic zkazit, prostě to zmáčknete).

Ale co když bude třeba chtít udělat nějakou použitelnou a více méně hezkou fotku něčeho zcela děsivě obyčejného, v příšerném prostředí za mdlého světla? Příklad ze života pár týdnů starý: ochutnávka medu v jedné malé valašské obci – co bych pro tchána neudělal? Podmínky: umělé světlo, sál kulturního domu – žádné barvy, lidé pomalu se dloubající plastovými lžičkami ve sklenicích s medem (žádní divocí barevní buddhističtí mniši).

Teprve v takové situaci se ukáže, zda někdo opravdu fotit umí, či ne a zda už má nárok na to, aby si pak venku po svém a unikátně vyfotil to hezky zapadající slunce nebo podloubí kostela. (Ne, fotky z toho Medového odpoledne vám prostě neukážu!)

Této disciplíně říkám focení běžného dne a je to disciplína zcela nejtěžší. A kdo chce fotit, musí se v ní prostě snažit prorazit hlavu zdí.

Existuje fotka s velkým F?

Nemusí to být zrovna peklo zosobněné plastovými lžičkami v medu, ale třeba úkol o něco lehčí: jak vyfotit dítě či kamarády na výpravě do lesa někde za Prahou. A vyfotit je tak, aby to byla opravdu Fotka. Definice Fotky s velkým F zní: je to taková fotka, kterou má cenu si schovat, protože stojí za to pohlédnout na ni ještě i za deset let, a každý, kdo se na ní podívá, se na ní podívá rád, protože má v sobě zkoncentrované originální kouzlo okamžiku. Fotka je tak schopna samostatné existence a není nutné vědět, co či kdo na ní je a za jakých okolností byla pořízena.

 Na výletě v Divoké Šárce

Že to je banální fotka z banální situace? Ano – jenže právě fotografovat obyčejné věci – třeba výlet do Divoké Šárky - je to nejtěžší. Nelehký úkol zní: jak v takové situaci udělat fotku, na kterou bude zajímavé se dívat ještě i po letech. FOTO: Jan Rybář

 

Ještě jedna pomůcka pro odhalení Fotky: každý ji hned pozná, i ten, kdo o této disciplíně neví vůbec nic. Fotka přitáhne pozornost, ať už na papíře někde v šuplíku či monitoru obrazovky. Protože má v sobě kus magie a ta je univerzální.

Nu ano, fotit Fotky je těžké. A já těch Fotek vlastně taky nijak zvlášť moc nemám. Ale to nevadí. Je prostě třeba se snažit. Kvůli tomu přece fotíme.

Tedy přeju hezké Fotky!

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články