Nejděsivější historky z cest: tváří v tvář mudžáhidům, malárii a neznámé nemoci v Laosu!

Přečtěte si tři hrozné historky, u kterých budete rádi, že je jen čtete! Máte-li podobné, nezapomeňte se s námi taky podělit.

Nejděsivější historky z cest: tváří v tvář mudžáhidům, malárii a neznámé nemoci v Laosu!

Hrůzný příběh s afghánskou koroptví

Opravdu krystalicky čistou hrůzu jsem zažil při jedné dobrodružné cestě Afghánistánem – a mohla za ní jakási divoká slepice. Ne že bych v různých válkách od Čečenska po Irák nezažil děsivé věci, ale k dokonalé hrůze je většinou třeba dokonalý moment překvapení – a ten ve válkách (mírně cynicky řečeno) chybí, války prostě nejsou překvapivé.

Rozhodl jsem se tehdy poněkud nerozvážně uvěřit čáře na mapě, která vypadala jako silnice přetínající ztracenými údolími pohoří Hindúkuš. V poslední vesnici v horách jsem nalezl a uplatil majitele vozu UAZ, který byl za nemalou částku ty nebetyčné hory ochoten přejet. Tvrdil, že sám tudy jel "nedávno", což se během cesty ovšem změnilo na "dávno" a nakonec na "jeden příbuzný tam jel před dvaceti lety". Byla to nicméně dlouhá a napínavá cesta pustinou, dokonalý klid, dokonalá samota, dokonalá romantika.

No a najednou se na rovinku vyřítil džíp plný mudžáhidů a zastavil efektním hollywoodským smykem. Ozbrojenci vyskáli ven a začali pálit hlava nehlava kolem sebe.

Nu ano, myslel jsem, že je po nás, že nás s gustem rozstřílejí.

Můj řidič se též tvářil vyděšeně, ale po chvíli se radostně rozesmál, vyskočil z auta, vrhl se ke skupince a s výkřikem "můj brácha", vyrval jinému ozbrojenci zbraň z rukou a jal se též střílet, až z krajů soutěsky odletovaly úlomky skal. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem svědkem lovecké scény, neboť na horizontu pobíhala jakási divoká slepice, snad koroptev, po níž ti ostrostřelci pálili.

Ani po deseti minutách palby ji netrefili. Opeřenec utekl. A tak jsme jim z našich zásob dali alespoň kus chleba. Další slepice ani mudžáhidy jsme po cestě již nepotkali.

Autorem příběhu je Jan Rybář, novinář, fotograf a autor knížek o cestování. S HedvabnouStezkou.cz spolupracuje mimo jiné na kurzech cestovatelského psaní.

Boj o život mladého Mentawajce

Synovec sikereje (kouzelníka) Teunasi Kunnena leží mátožně a bezvládně na zaprášené podlaze. Kolem něj sedí celý den ženy a snaží se ho otírat mokrým hadrem. Jsem na ostrově Siberut, jednom z nejvzdálenějších míst na světě, ležícím u indonéské Sumatry. Nemocný je z kmene Mentawajců a jeho stav se nelepší, ale graduje.

Sikerej se rozhoduje jednat. Spolu s dalšími kouzelníky hodlají zlé duchy z jeho těla vypudit. Rychle se odebírám do pralesa najít ty správné rostlinné ingredience. Pak už se nad nemocným rozléhá tajemné mumlání kouzelnických formulek a nemocný pije účinnou látku. Hlavní část léčby přichází večer. Kouzelníci chodí v kruhu kolem nemocného, vyzvánějí ošumělými zvonečky a vyhání zlého ducha. Nemocný se klepe na provizorním lůžku a ani dvě hodiny pečlivých rituálů nepomáhají…

Berou tedy do ruky mačetu a na scénu je přivedeno malé selátko. Dle mentawajské tradice musí dojít k obětování živých zvířat. Mačetou podřezávají kvičící zvíře, ze kterého rvou střeva a srdce. Vnitřnosti se ještě hýbají a z prasátka uniká život tím nejkrutějším možným způsobem. Jeho krvavé srdce bere do ruky hlavní sikerej a na základě jeho struktury soudí, že mladík bude jistě v pořádku. Podobný osud čeká i slepice. Všude je plno krve…

V noci nás s vyděšeným výrazem budí Teunasi Kunena. Stav jeho synovce se prudce zhoršil. Jeden z členů naší výpravy je doktor. Stačí zběžná prohlídka a  je jasné, že se nejedná o žádnou virózu, ale o malarický záchvat. Mentawejci malárii jako nemoc ještě před pár lety neznali, byla sem zavlečena až Indonésany a jejich dobytkem z pevniny, která leží asi 100km na východ. Nemohli tedy vědět, jak se s ní vypořádat svým tradičním způsobem, a také nemohli vědět, že právě malárie je to, co kosí obyvatele ostrova.

Po krátké poradě dáváme nemocnému nouzovou dávku antimalarik a čekáme do rána, co se stane.

Po probuzení na nás čeká příjemné překvapení, náčelníkův synovec sedí vedle nás a vítá nás s viditelnou úlevou v obličeji. Platíme pár rupií za přespání a něco přidáváme navrch, aby si mohli zajít někam do “civilizované” vládní vesnice koupit další dávku léku.

Autorem příběhu je Mirek Haluza, cestovatel a filmař skvělých dokumentů ze svých cest. Je také tvůrcem a provozovatelem webu www.bushmanfilm.com, kde můžete zhlédnout mnoho kvalitních cestovatelských dokumentů.

Nechtěný pobyt v laoské nemocnici

"Dneska se moc necítím," šeptá Dalibor u citronové šťávy v malé laoské vývařovně. S námahami se drží na židli bez opěradla a balanc zachycuje díky umaštěné desky stolu. Pokládá na ni hlavu a přestává odpovídat na mé dotěrné dotazy, co mu vlastně je. Vstává a zamíří na záchod. Chci ho doprovodit. Naráz se mu protočí panenky a ocitá se mi v náručí bez známek života. S pomocí několika okolních Laosanů ho vystrašeně pokládám na zem a roztřeseným hlasem, se ho snažím probrat.

Řeka Nam Ou nás donesla až do vesnice Muang Ngoi, kde se nedostanete jinak než dlouhými hodinami plavení na vachrlaté loďce. Je tu cosi připomínající hlavní ulici a dokola stojí několik desítek domů, jejichž obyvatelé žijí jen ze zemědělství a servisu pro občasné turisty.

"Už je mi mnohem lépe," šeptá Dalibor poté, co se po několika minutách zvedá ze země. "Vyspím se a zítra to bude určitě lepší," nepřesvědčivě mě utěšuje a vrací se do rozpadlé ubytovny, kde nám pod střechou celé noci pobíhají hejna krys.

Otrhaná moskytiéra ho spolu se mnou celou noc střeží. Horoucí tělo vyhřívá celý pokoj a tmavou noc prořezávají nesmyslné výkřiky blouznění. Poškrábaný teploměr ušmudlaného místního lékárníka ráno ukazuje lehce nad čtyřicet a Dalibor tvrdí, že už se cítí lépe.

Nesmysl. Přemlouváme místní, aby nás za zvýšený peníz zavezli lodí do pět hodin vzdálené Moung Khouy. Prý tam najdeme krajskou nemocnici. Dalibor ulehá na starou autosedačku v lodičce a ztrácí jakoukoliv potřebu komunikovat. Chvílemi je mu zima, jindy horko. Jen otočit hlavou pro něj znamená minutu odhodlávání.

S mohutným podpíráním jej posadím do rikši a po nekonečných šesti hodinách cesty se konečně ocitáme v místní nemocnici. První patro je vyhrazeno dětem, které se směle prohánějí po chodbách na oprýskaných kolech. Nemocniční personál v podobě jednoho doktora a dvou "žen k ruce" objevíme až v prvním patře. "Du jů spík inglišh?" Odpovědí jsou nám rozpačité úsměvy, já začínám opravdu panikařit, Daliborovi je vše jedno. Pohybem ruky nás doktor pošle k jednomu z deseti většinou obsazených lehátek a začíná své tiché vyšetření.

Horečka stoupla a Dalibor se bez jakéhokoliv zájmu odevzdává do péče doktora. Nervózně se poflakuju po chodbě a pozoruji zatoulaného sklípkana narážejícího do zašlých kachliček.

Šest hodin, kapák, injekce, léky a důkladná pantomima. Dalibor odjíždí vyčerpaný, ale jeho skelné oči se rozjasňují a teplota je výrazně níže. Tři dny se povaluje v posteli, ale už s knihou nebo kartami v ruce. Horečka se nevrátila. Směle pokračujeme v naší tří měsíční cestě po Asii… A co že mu bylo? Na "účtu" stojí špatně vyhláskované faver (horečka).

"Kopčaj laj laj," laoské děkuji bylo jediné, co nám doktor rozuměl. Snad ví, jak vděčná mu jsem!

Autorkou článku je Kateřina Smolová. Studentka žurnalistiky a médií s láskou k horám, cestování a v neposlední řadě také s láskou k redaktorské práci na webu HedvabnaStezka.cz.

Úvodní foto: Šaman z kmene Mentawajců (autorJan a Marie Veberovi )
Další cestopisy a reportáže z Asie naleznete na HedvabnaStezka.cz.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.