Čeští polárníci mají světový primát – jako první přešli zamrzlé jezero Khuvsghul
Polárníci Václav Sůra a Petr Horký jako první Češi přešli pěšky zamrzlé jezero Khuvsghul v šamanské oblasti severního Mongolska. Podle výpovědí místních obyvatel je však velmi pravděpodobné, že oba dobrodruzi drží dokonce prvenství světové. Dosud se zřejmě nikomu nepodařilo překonat 150 km trasu ve třicetistupňových mrazech bez jakékoli pomoci zvenčí.
„Pochodovali jsme od nejsevernějšího bodu severomongolského jezera Khuvsghul do jeho nejjižnějšího místa. Jezero leží necelých tisíc kilometrů od hlavního města Ulánbátaru a vzdušnou čarou má na délku 134 km. My jsme v souladu s naší plánovanou trasou ušli přibližně 150 km. Celá expedice trvala necelé tři týdny a samotný pochod nám zabral 8 dní," popisuje jeden z dobrodruhů, polárník a dokumentarista Petr Horký, a dodává: „Mongolsko velice zřídka figuruje mezi destinacemi světových polárníků. Na to jsme narazili, když jsme sledovali, jak byli naším počínáním a naší schopností přežít v daných podmínkách překvapeni místní obyvatelé. Podle jejich vzpomínek a podle informací od starosty vesnice Khatgal na jihu jezera i ředitele rezervace Khuvsghul, jsme zjistili, že jsme rozhodně první Češi a dost možná i první lidé na světě, kdo tento pochod úspěšně završil."
Osm dní v minus 30 stupních Celsia
Ačkoli je Mongolsko spíše spojováno s horkým a suchým prostředím pouště Gobi, poskytuje skvělé podmínky právě polárním výpravám. „Pro zkušené polárníky jsou zde naprosto ideální podmínky. Led je silný, bezpečný a sladkovodní. Teploty oscilují v zimním období mezi -20 až -40°C," popisuje Václav Sůra, který na svých expedicích prošel Grónsko, jezero Bajkal či Špicberky. Podle něj je základem na takovéto výpravě být naprosto soběstačný. „Vše co budeme potřebovat, máme na svých saních – výstroj, výzbroj, prostředky nutné pro případnou záchranu, jídlo a hlavně palivo do vařiče – benzín. Bez něj jste v koncích, nerozehřejete si vodu z ledu a nemůžete se napít ani uvařit jídlo. V saních máme třeba i chirurgické šití. O přemrzlý led se můžete při pádu i ošklivě pořezat. Nezbytné je také minimalistické nářadí, takzvané multitooly na základní opravy saní a vybavení, jejichž porucha by jinak mohla mít fatální následky. Dále vezeme přesně propočítané množství jídla, stan, karimatky, oblečení… Zkrátka veškeré nejnutnější živobytí. Letos jsme si takto táhli na saních každý asi 60 kg materiálu."
S nápadem na pochod po jezeře Khuvsghul přišel Petr Horký. „V Mongolsku jsem byl už třikrát natáčet a v roce 2008 jsem se v létě pohyboval právě v překrásné divoké oblasti jezera Khuvsghul. Tehdy jsem se setkal s Cátany, kočovnými chovateli sobů, s významnou místní šamankou Ench Tujou a hlavně mě uchvátila celá zdejší legendami opředená šamanská oblast. Když jsem si pak navíc poslechl, jak se krajina promění, když udeří zima, měl jsem jasno: sem bych se chtěl někdy vrátit na polární pochod. Ten správný moment nastal letos v únoru a březnu."
V bouři bylo vidět pouze bílo
V době pochodu zasáhla Mongolsko i přímo jezero Khuvzghul bouře, která přinesla přívaly sněhu. Ty pak působily v celé zemi kalamity nejen na silnicích. „Ale když už se člověk v daných podmínkách několik dní pohybuje, pak toto zhoršení počasí nevnímá jako nic co by nemělo jít překonat. Vítr nebyl tak silný, aby znemožňoval pochod, jen mlha kolem nás vytvořila tzv. bílou tmu, kdy člověk nevidí v žádném směru nic jiného, než jen souvislou bílou plochu. Znamenalo to pro nás jít tedy jen podle zaměřeného azimutu na buzole," vypráví Petr Horký a uzavírá: „Důležité je, že s Vaškem máme velice podobný pohled na smysl podobných cest a expedic a není mezi námi žádná rivalita ani snaha o nějaké snad impozantní výkony. Oba si jedeme spíš užít setkání s přírodou a každý sám se sebou, se svým egem, duší a srdcem."
