Ani klasickým „vesmírným operám“ z šedesátých až osmdesátých let však diváci nechybí. V eposech jako Star Trek, Hvězdné války či novějším Babylon 5 pomohl technický pokrok lidstvu dosáhnout hvězd a důležité role mezi ostatními civilizacemi galaxie. Správňáci na můstku vesmírné lodi přicházejí vždy v míru, poznávají vesmír a v každém dílu jej na poslední chvíli zachrání.

Vznikají ovšem i nové projekty stojící na „klasickém“ schématu. Do jaké míry však tato galaktická dobrodružství odpovídají současnému vědeckému poznání?

Vesmír, jak ho máte nejraději

Televizní a filmová sci-fi zkresluje především vesmír samotný. I v takových banalitách, jako je barva Slunce a jiných hvězd. Ta závisí na jejich věku a zejména teplotě, naše 6 000 °K horká mateřská hvězda je při pohledu z vesmíru každopádně bílá.

Z filmů a seriálů pochází například zlidovělá představa pole asteroidů jako zóny jisté smrti. Takový pás milionů větších i menších těles se rozkládá i v naší soustavě, družice k vnějším planetám jej ale prolétávají bez jakýchkoli potíží. Mezi jednotlivými asteroidy se totiž rozkládají statisíce kilometrů prázdna. Člověk by tedy musel být schopný navigátor a zručný pilot, aby nějaký kámen vůbec našel a dokázal se s ním srazit.

Ani černé díry nejsou žádné kosmické vysavače, jak bývají zobrazovány. Kdyby se namísto Slunce uprostřed naší soustavy otevřela černá díra stejné hmotnosti, Země by se kolem ní vesele točila dál.

Hollywoodské vesmíry se také hemží červími dírami, kterými seriáloví hrdinové přecházejí mezi světy. Představy teoretických fyziků o povaze červích děr se rozcházejí, jejich stabilita ovšem nemá být valná. Těžko říci, jestli by do takového úkazu vůbec bylo možné vletět, natož jej opustit.

Čistou fikcí je koncept mezihvězdného cestování hyperprostorem. Einsteinova teorie relativity nedovoluje překonat rychlost světla, které hmotné těleso ani nemůže dosáhnout. Nepředstavitelné vzdálenosti se od počátků žánru překonávají únikem do dimenze, kam se z našeho vesmíru vstupuje vyvoláním energetického pole. Jde o velmi nepřehledné a nebezpečné místo, kde se neradno zdržovat déle, než je nezbytné.

Rychleji než Einstein

Cestování galaxií lze urychlit i jinak, jak ukazuje seriál Star Trek. Loď s warpovým či odborně Alcubierrovým pohonem se nepohybuje prostorem, ale časoprostor proudí kolem ní. Před lodí se smršťuje a za ní rozpíná, takže ta se z bodu A do B pohybuje několikanásobně rychleji než světlo. Jako palivo ovšem má sloužit antihmota, a to rovnou v množství o váze planety Jupiter. Samotné cestování by pak komplikovala okolnost, že by z bubliny kolem lodi nebylo možné komunikovat a tedy ani plavidlo řídit. Před sebou by navíc tlačilo tsunami částic, která by spolehlivě zničila vše v cíli cesty.

Protože by se loď svým způsobem nehnula z místa, odpadl by při tomto způsobu cestování problém s dilatací času. Pohybuje-li se totiž objekt velkou rychlostí vůči pozorovateli, čas mu plyne pomaleji než statickému pozorovateli. Pro scénáristy i diváky zajímavá výzva.

Napříč vesmírem však je nutné i komunikovat, a to také v rychlostních limitech teorie relativity. Hrdinové sci-fi si přesto povídají v reálném čase napříč celou galaxií, navíc často z letící lodi.

Přicházíme v míru

Další zásadní rozpor mezi sci-fi a hypotetickou realitou tkví v podobě mimozemšťanů a možnosti komunikace s nimi. Nejenže je většina cizích bytostí humanoidních proporcí, také se všichni úplně samozřejmě domluví anglicky, respektive česky.

Tedy, Klingoni mezi sebou mluví klingonsky a Romuláni romulánsky. Jenže kolika jazyky mluví lidstvo, které obývá jedinou planetu? Těžko spočítat, záleží na tom, jak jazyk definujeme. V každé řeči neustále vznikají lokální mutace a sociolekty dle stáří mluvčího, jeho vzdělání a tisíce dalších faktorů. Že by jedna po celé galaxii rozesetá rasa mluvila jedinou variantou jednoho jazyka, je tedy spíše vyloučeno.

Stejně jako existence univerzálních překladačů, babylonských rybek a podobných vynálezů. I naše nejvýkonnější počítače mají obrovské potíže porozumět libovolnému psanému textu (tedy ne textovým příkazům, na které jsou naprogramovány). Mluvenou řeč ovšem komplikují rozdíly ve výslovnosti mezi jednotlivými mluvčími, dialogické či jinak nestandardní tvary a neverbální projevy. I kdyby se nějak podařilo tyto faktory zohlednit, jak by se galaktický tlumočnický systém asi aktualizoval, aby alespoň přibližně držel krok s jazykovou praxí?

Na detaily nehleďte

Ani obligátní paprskové zbraně by se příliš nehodily k zabíjení příšer nebo řezání kovu. I skutečné vojenské lasery cíl zahřívají a narušují pouta mezi jednotlivými atomy. Cíl však paprsku musí být vystaven po delší dobu než jeden záblesk. Aby laser fungoval podobně jako ve filmu, bylo by zapotřebí obrovského množství energie, které se těžko vejde do ruční zbraně.

A všimli jste si, jak se celé flotily vesmírných lodí tísní na kilometrových vzdálenostech, tak akorát, aby se jich do záběru vešlo co nejvíce? A musí lodě stát na dohled od sebe, aby mohly uplatnit svoje pokročilé zbraně? Na moři to fungovalo tak, že se nepřátelé od sebe drželi co nejdál a vyhrál ten, kdo dál dostřelil.

Zatímco knižní sci-fi se častěji drží fyzikálních omezení, ta filmová a televizní si skutečnost téměř vždy upraví podle potřeby. Skutečnému fanouškovi to však nevadí: sci-fi je přece od toho, aby překonávala hranice představivosti, unášela nás do cizích světů a k nevídaným dobrodružstvím. Dokud se při jejím sledování dobře bavíme, rádi tu či onu nepřesnost promineme.

Jaroslav Ostrčilík