Rusko a Ukrajina: spletitá minulost, která je spojuje a rozděluje
Ukrajina prožila staletí krveprolití, cizí nadvlády a vnitřního rozdělení a dodnes zůstává ve svízelném postavení mezi Východem a Západem.
Ohlédnutí za dlouhou a vzájemně propletenou minulostí svárlivých sousedů prozradí, z jakých kořenů vyrůstají okolnosti dnešního konfliktu.
Společná minulost obou zemí začala před více než tisícem let v době, kdy byl Kyjev, který je dnes hlavním městem Ukrajiny, centrem prvního slovanského státu – Kyjevské Rusi. Kyjevská Rus byla kolébkou Ukrajiny i Ruska. Vladimír I., pohanský kníže novgorodský a velkokníže kyjevský, přijal v roce 988 pravoslavné křesťanství a byl pokřtěn v krymském městě Chersonésos. Od té chvíle, jak nedávno prohlásil ruský vůdce Vladimir Putin, „jsou Rusové a Ukrajinci jeden národ, jeden celek“.
Obraz pocházející z 19. století zachycuje Vladimíra I., vládce Kyjevské Rusi – kolébky Ukrajiny i Ruska –, když v roce 988 rozhodl, že novým státním náboženstvím se stane pravoslavné křesťanství.
Během následujících tisíc let však bylo území Ukrajiny opakovaně rozdrobeno mezi soupeřící velmoci. Ve 13. století dobyli Kyjevskou Rus mongolští válečníci. V 16. století na Ukrajinu vpadla od západu polská a litevská armáda. Po válce mezi Polsko-litevskou unií a Ruskem v 17. století se území východně od Dněpru ocitlo pod ruskou nadvládou. Východní část byla označována jako „Levobřežní Ukrajina“, na území západně od Dněpru neboli na „Pravobřežní Ukrajině“ vládlo Polsko.
Po více než sto letech, v roce 1793, byla i Pravobřežní (západní) Ukrajina připojena k Rusku. Následovalo období takzvané rusifikace: bylo zakázáno studovat a používat ukrajinštinu a lidé byli nuceni konvertovat k pravoslavnému křesťanství.
Ve 20. století prožívala Ukrajina další zásadní traumata. Po komunistické revoluci v roce 1917 se stala jednou z mnoha zemí, kde se rozhořela krutá občanská válka, a v roce 1922 ji pohltil Sovětský svaz. Na počátku třicátých let chtěl sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin přimět rolníky ke vstupu do zemědělských družstev a jeho přičiněním vypukl na Ukrajině hladomor, v jehož důsledku zemřely miliony Ukrajinců. Stalin potom dal na Ukrajinu přesídlit mnoho Rusů a dalších sovětských občanů – mnozí z nich vůbec nemluvili ukrajinsky a neměli k Ukrajině žádné vazby –, aby znovu zalidnili východní část území.
Nesmlouvavá kampaň sovětského vůdce Josifa Stalina za kolektivizaci zemědělství vedla ve třicátých letech minulého století k rozsáhlému hladomoru, při němž zemřely miliony Ukrajinců. Jakmile hladomor skončil, osídlili ukrajinský venkov osadníci z Ruska.
Řečník promlouvá k davu v západoukrajinském městě Černovice během „sjednocení“ v listopadu 1939. Několik týdnů před touto událostí vtrhly německé a sovětské oddíly do Polska a připojily západní Ukrajinu k sovětské Ukrajině.
Dědictvím minulosti jsou trvale bolavá místa a ožehavé otázky. Východní Ukrajina se dostala pod ruskou nadvládu mnohem dříve než západní, proto mají lidé žijící na východě mnohem silnější vazby k Rusku a pravděpodobně budou podporovat vůdce tíhnoucí k Rusku. Naproti tomu západní Ukrajina prožila stovky let pod nadvládou různých evropských mocností, jako je Polsko nebo jako bylo Rakousko-Uhersko. To je jedním z důvodů, proč Ukrajinci žijící v západní části země podpořili spíše politiky klonící se k Západu. Lidé na východě Ukrajiny hovoří spíše rusky a jsou pravoslavného vyznání, kdežto na západě Ukrajiny se mluví spíše ukrajinsky a lidé jsou častěji římskokatolického vyznání.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala nezávislým státem. Ale ukázalo se, že sjednotit zem je obtížné. Mimo jiné také proto, že „ukrajinský nacionalismus není na východě tak silný jako na západě,“ vysvětluje bývalý velvyslanec na Ukrajině Steven Pifer. Přechod k demokracii a kapitalismu byl bolestný a chaotický a mnozí Ukrajinci, zejména na východě, toužili po relativní stabilitě minulých dob.
Chodci v Oděse, přístavním městě na břehu Černého moře na jihu Ukrajiny, procházejí v roce 1991 kolem propagandistické tabule oslavující sovětskou moc a spravedlnost. V témže roce se SSSR rozpadl a Ukrajina se stala nezávislým státem.
„S ohledem na všechny tyto faktory panují největší rozdíly mezi těmi, kdo se dívají na ruskou a sovětskou vládu s uznáním, a těmi, kdo ji považují za tragédii,“ říká Adrian Karantycky, odborník na Ukrajinu a bývalý člen Atlantické rady Spojených států. Tyto trhliny se obnažily v roce 2004 během Oranžové revoluce, při níž tisíce Ukrajinců podpořily těsnější integraci s Evropou.
Rozdíl mezi jižními a východními částmi Ukrajiny – říká se jim stepi – s jejich úrodnou zemědělskou půdou a severními a západními oblastmi, které jsou více zalesněné, je patrný dokonce i na ekologických mapách, jak uvádí Serhii Plokhii, profesor historie na Harvardu a ředitel Ukrajinského výzkumného ústavu při téže univerzitě. Profesor Plohkii říká, že mapa zobrazující hranici mezi stepí a lesem, úhlopříčná linie mezi východem a západem, se „nápadně podobá“ politické mapě Ukrajiny při prezidentských volbách v letech 2004 a 2010.
Rusko okupovalo Krym a připojilo ho ke svému území v roce 2014. Krátce nato vypuklo v oblasti zvané Donbas na východní Ukrajině separatistické povstání, které vyústilo ve vyhlášení Luhanské lidové republiky a Doněcké lidové republiky. Obě republiky mají podporu Ruska. Dnes se při ukrajinských hranicích znovu shromažďují ruská vojska a hranice se opět stávají zlomovými liniemi, odrážejícími neklidnou minulost celé oblasti.
Tanečnice v Kyjevě se záclonami v barvách ukrajinské vlajky. Většina Ukrajinců narozených po roce 1991 – jsou to příslušníci „generace narozené na svobodě“ – si vroucně přeje, aby jejich národ vykročil ze stínu Ruska a připojil se k Evropě a k Západu.
