Bangladéšské ostrovy mizí a vznikají několikrát ročně. Přesto tam žije až 7 milionů lidí

Když jsem jela se skupinou lidí studovat život na čárech v Bangladéši a nebezpečí, které místnímu obyvatelstvu hrozí kvůli častým cyklonům, netušila jsem, že to nebude pouze akademická zkušenost.

Zdroj: archiv

 

Čáry jsou ostrovy tvořené nánosem písku a naplavenin v deltě řek Gangy a Brahmaputry, jež se v období dešťů valí z Indie a Tibetu do Bengálského zálivu. Některé čáry jsou pouze 50–100 centimetrů nad hladinou vody, díky které jsou v neustálím pohybu.

Eroze čáry zmenšuje a silný déšť a časté cyklony je mohou nejen úplně posunout, ale někdy i smést pod hladinu vody.

Nejistá půda pod nohama

Život na čárech se zdá romantický, ale je nejistý; nikdy se neví, jak dlouho budou ostrůvky existovat. Odhadem asi šest až sedm milionů lidí našlo domov na těchto neustále se pohybujících a tvář měnících naplaveninách. Život na nich má ovšem i své výhody – čáry jsou vesměs úrodné a zároveň jsou i schovávačkou před vysokou hustotou až 112 milionů Bangladéšanů, kteří v zemi žijí. 

Čáry jsou zanedbaná část země. Vesměs nemají žádnou infrastrukturu, žádné silnice, školy, zdravotní střediska. Lidé jsou nesmírně chudí a žijí z toho, co uloví nebo si sami vypěstují. Rybolov je každodenní aktivitou většiny mužů na čárech, nebo se zde pěstuje rýže a dobytek. Všem ale hrozí nebezpečí zaplavení a v nejhorším případě i úplného zániku silou všemocné vody v období cyklonů.

 

Čáry máry fuk

Čár Kukri Mukri se zdá být na vrtochy přírody připraven lépe než mnoho jiných. Má vysokou betonovou proticyklonovou budovu na nožičkách, kam se mohou lidé uchýlit, když hrozí velká voda. V normálních podmínkách slouží jako jednotřídka, a jako příbytek také sloužila i nám.

Děti měly velkou radost, protože na chvíli nemusely do školy, do tohoto betonového bunkru na nožičkách, a mohly se učit venku v trávě. My jsme si z jejich školních lavic udělali postele, na to hodili jakési matrace a měli hotel s úžasným výhledem do okolí. Děti měly přísný zákaz nás v prvním patře navštěvovat. Zákaz ale neplatil pro dospělé, a tak jsme byli neustále obklopováni zvědavci, kteří se usadili na zem a koukali a usmívali se. Jazykově vybaveni jsme byli vzájemně stejně, a tak jsme povídáním moc času neztráceli.

S cyklonem v zádech 

Na Kukri Mukri je rušný život, na zahálení není čas. Muži rybaří, a když se jim možnost úlovku doma nezdá zajímavá, přesouvají se na svých malých loďkách o čár dál. Ženy a děti hlídají dobytek, chodí pro vodu a vaří. Život plyne v rajském klidu.

Dokud ale, najednou, z ničeho nic, nezačne foukat vítr a obloha nezčerná. Okamžitě se rozkřikne, že se blíží cyklon. Nám je oznámeno, že nejspíš budeme muset sdílet náš domov na nožickách s celou vesnicí. Vitr se rychle zvedá a mrská stromy, bičující déšť ničí rýžová pole.

V našem útulku je zatím prázdno, pouze se odtud rádiovým spojením sleduje, kudy cyklon pokračuje, a samozřejmě pokračuje směrem k nám. Všichni jsou mírně nervozní a vysvětlují, že když se oko cyklonu přižene nad pevninu, může vzedmout až několik metrů vysokou vlnu, která by mohla celý ostrov smést s povrchu země.

Vyvěšují se varovné praporky, tři praporky už znamenají velké nebezpečí. Ale lidé pořád nikde. Prý se schovávají ve svých nízkých chatrčích a doufají, že se nám cyklon vyhne. Nechtějí opustit vše co mají, protože se bojí rabování. Sice jsou případy, kdy se jim to v minulosti nevyplatilo, ale zdá se, že strach o majetek je silnější než pud sebezáchovy.

Slyšíme, že oko cyklonu se prý mírně stáčí jiným směrem, a mohlo by se nám snad i vyhnout. Také v to doufáme, protože takhle jsme si studijní cestu o cyklonech a nebezpečném životu na čárech nepředstavovali (i když si ceníme té nečekané možnosti zažít cyklon na vlastní kůži). Zároveň nechceme sdílet ten jediný, v této době už ucpaný, kýblem splachovaný záchod na ostrově. Po další těžké sprše a dalším nárazu řvoucího větru se dozvídáme, že cyklon se od nás odklonil, a že při trošce štěstí se už nevrátí.

Všichni si oddechli, čár je zachráněn.

A pak nám hned vyprávěji veselou historku se šťastným koncem o tom, jak při posledním, daleko horším cyklonu, kdy lidé do ochranného bunkru na nožičkách doopravdy utekli, se jeden malý klučina v nestřeženém okamžiku vyšplhal na ochoz ve výšce prvního patra a spadl, naštěstí jen do bláta, kterého je tady i tentokrát víc než dost.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články