Co dělat na Yucatánu? Třeba tančit, plavat, houpavě spát a přitom myslet na Maye
Cestovatelka a fotografka Líba Taylor nás tentokrát zavede do Mexika, do části, navštěvované hlavně kvůli starým mayským stavbám. Když si však pronajmete auto, dá se toho vidět a stihnout mnohem víc…
Pěšky? Co tak autem
Yucatán, malý stát na jihovýchodě Mexika, tak trošku “z ruky” hlavního dění ostatního Mexika (obzvlášť pak Mexica City, se všemi problémy 20 milionového administrativního centra), je jedním ze 31 států země, která čítá na 112 milionů obyvatel. V minulosti bylo toto území jednou z kolébek mayské civilizace a dodnes se to tu malými, příjemnými Mayi s charakteristicky kulatým obličejem a vždy velkým kulatým úsměvem, jen hemží.
Mayové jsou mírumilovní a to je možná jeden z důvodů, proč je tento stát jedním z nejbezpečnějších z celé, trošku divoké země. Mayové si dosud udržují svůj jazyk, ale díky turismu a nutnosti výdělku (a to už ne jen na jejich malých kukuřičných políčkách, která jsou jen zdrojem základní obživy, ale také v turistickém průmyslu) jejich jazyk začíná přehlušovat španělština a mluvčích jazyku maya je rok od roku méně.
Mayská civilizace v předkoloniální éře byla ohromně produktivní a dodnes po nich zbyly významné památky. Hlavně pak pyramidy, které patří k nejopěvovanějším v celém Mexiku. Těžko si představit, jak tito malí lidé nosili ohromné kameny do výšky několika pater a dokázali vystavět monumenty, na které se dnes jezdí dívat celý svět.
Na cestu po malém a lehce zdolatelném Yucatánu jsem si pronajala auto. Autobusy se sice dá cestovat velice lehce a pohodlně, ale po mých několika autobusových putováních po Mexiku v minulosti, jsem se rozhodla, že si udělám pohodlí. Kromě autobusů nebo pronajatých aut se tu dá chodit i pěšky nebo používat kolektivní taxíky, které tady skoro nic nestojí. Ale auto je auto.
Patina zašlé slávy
Na severu, v místě zvaném Celestún, je velká ptačí rezervace, kde se těší velkému zájmu hlavně plameňáci. Na malé lodičce s kormidelníkem pak člověk vyrazí po velkém jezeře za dobrodružným hledání těchto velice impozantních vodních ptáků.
Další zastávkou jsou staré haciendy, které v Yucatánu postavili Španělé. Ti zde pěstovali agave na produkci sisaloveho vlákna k výrobě lan a provazů. V 19. století a v první polovině 20. století “sisaloví baroni” na produkci hodně zbohatli, jak tyto velké a dnes téměř opuštěné a ošuntělé haciendy dodnes dokazují.
Některé jsou opravené a staly se z nich hotely pro turisty, ale většina ukazuje krásu zašlé slávy s historickou patinou. Mayové se prý dodnes snaží agave pěstovat a vyrábět z něho provazy, ale na současném trhu se jim špatně zápasí se syntetickými a levnějšími variantami.
Takhle se spí po yucatánsku
V dusném vedru na poloostrově obklopeném ze tří stran mořem je nejlepší zárukou klidného a chladivého spánku hamaka (hammock), neboli houpací sít. Yucatánci hamaky nejen 24 hodin denně využívají – přes den v nich odpočívají, v noci spí, mají je pověšené uvnitř domu, v ložnici místo postele, v obývacích místnostech, ve dveřích, venku na terase anebo natažené mezi palmami na zahradě – ale zároveň je i vyrábějí.
Jsou buď z bavlny nebo modernějšího nylonu a většinou jsou obarvené ostrými barvami duhy, jak umí jen Mexičané. Vyrábějí se v mnoha velikostech – pro jednoho člověka, dva lidi, celou rodinu, půlku rodiny, rodinu se psem a kočkou a i svatební, které jsou krásně bílé a ozdobné.
Potřebovala jsem koupit svatební dárek a co lepšího - přivézt z Yucatánu velký svatební hammock. To jsem ale netušila, že takový jednoduchý nápad může být na dlouhé lokte. Každý svatební hammock byl před mýma očima rozbalen, vystaven a bylo mi vysvětleno, proč ten či onen je lepší nebo horší (a proč také stoji více nebo méně).
Když jsme vybrali sítˇ, nastal výběr barevného lana, kterým se hammock věší na háky v místnosti (každá yucatánská domácnost je jimi samozřejmě vybavena) nebo na strom…
Každopádně, houpací sítě jsou věda a já po pár hodinách vyšla z domu prodejce třímajíc ten nejdražší, ale zároveň ten nejlepší svatební hammock. Nejenže jsem byla o něco chytřejší, ale téměř expertem na tyto houpací postele.
Teď už se na pyramidy nesmí
Žádná cesta po Yucatánu se neobejde bez návštěvy jejich hlavní atrakce – mayských zřícenin a pyramid. Památek po starých Mayech je zde jak hub po dešti, ale nejznámější a největší z nich je Chichen Itza, v samém středu Yucatánského poloostrova. Když jsem tam byla naposledy, v roce 1979, po pyramidách se vesele šplhalo a měly punc věku a opotřebení.
Dnes jsou vesměs obdivované zezdola, kde jsou kolem dokola provazy a cedule, že nahoru se nesmí. Najednou jsou několik tisíc let staré stavby vyčištěné a opečované tak, že vypadají, v porovnání s těmi z předešlých návštěv, jako divadelní kulisy z dobře udržovaného muzea. Návštěvníky se to kolem pyramid jen hemží, ale protože vesměs přijíždějí velkými autobusy a v určitou dobu, při trošce dobrého plánování si člověk může pyramidy vychutnat téměř o samotě. Všude se dnes musí platit, ale to zároveň zaručuje, že se o památky někdo stará, seká trávu a dohlíží na to, aby pyramidy opět nezmizely pod hromadou hlíny, zarostlé trávou a zavalené kamením, jako už jednou byly, když je poprvé znovuobjevili archeologové.
Koupání - to je zážitek
Ale to už se blížíme k moři a ke konci našeho putování. Ale cestou se ještě musím zastavit u takzvaných ‘cenotes’, hlubokých jezírek s nádherně čistou vodou, kterými je Yucatánský poloostrov přímo posetý.
Není nic lepšího než se ponořit do jejich čisťounké a osvěžující zelenomodré vody, ve které se odráží jak flora kolem, tak i modré mexické nebe. Cenotes jsou čistě yucatánská záležitost a vznikly naplňováním vápencových dutin dešťovou vodou, až se z dutin vytvořila jezera.
V Yucatánu je jich odhadem asi 3000 a dá se v nich koupat i potápět.
Božské ticho? Ano, jen ne v době karnevalu
Ale pro mne je největší přírodní atrakcí Yucatánu jeho pobřeží. Zvláště pak Isla Holbox, malý ostrůvek s kilometry písčitých pláží a ptačí rezervací tam, kde se Karibské moře mísí s Mexickým zálivem. Auto jsem musela nechat zaparkované v přístavu; na ostrově se chodí po vlastních. To ale zaručuje naprosto čistý vzduch a božské ticho…pokud se ovšem zrovna neodehrává karneval - a to se přesně stalo. Po několik dní, každé odpoledne až do noci, ta jediná malá vesnice na ostrově oživne hlukem bubínků, trumpet a jiných nástrojů, které doprovázejí bujaré karnevalové procesí vyšňořených místních. Celá vesnice je na nohou, křepčí v rytmu, a každý si užívá, co hrdlo ráčí!
