Humor a smích v dějinách člověka. Proč se smějeme a vyprávíme si vtipy?
Podívejte se na humor trošku z jiné stránky. Pohledem antropologa Michala Josephyho.
Na jednom ze slavných kreslených vtipů Garyho Larsona odnášejí divoši za varovného pokřiku „Pozor, jdou sem antropologové!“ videa a televize ze svých chýší. Přestože nevíme, zda byli vyrušeni u sledování zábavného pořadu, zastavíme se dnes krátce u vážného tématu, jakým je humor a smích ve světě člověka.
Opička na konci zpráv
Mezi pověstnými „zvířátky na konci televizních zpráv“ má své nezastupitelné místo opičí mládě. Po sérii tragických zpráv spolehlivě navodí pozitivní emoce a navrch pobaví nějakým tím komickým kouskem, který je nám, díky své „lidskosti“ blízký.
Přestože šimpanzi a ostatní lidoopi nedokážou vyprávět vtipy, ve schopnosti smíchu za člověkem příliš nezaostávají. Zatímco gorily a orangutani se chechtají velmi decentně, nosově a téměř neslyšně, šimpanzí smích je mnohem halasnější a nabírá až lidskou melodiku.
Podle srovnávacích výzkumů psycholožky Mariny Davily-Rossové by se dalo zobecnit, že čím je nám ten který druh opa geneticky blíže, tím je jeho smích podobnější. Oproti člověku se však dokážou lidoopi smát i při nadechnutí a také čtyřikrát déle, nežli je běžný cyklus nádechu a výdechu. Jelikož smích nemusí být vždy vyvolán humorem, který se šířeji rozvinul až s následným vývojem řeči, lidoopí smích je zpravidla vyvolán hrou, wrestlingem či polechtáním. Podle primatologa Franse de Waala může být také součástí tzv. „šimpanzí politiky“, v níž vzájemné drbání a lechtání vyvolává příjemné pocity, a tlumí tak přirozenou agresivitu skupinového soužití a souboje o postavení ve společenském žebříčku.
Komik a jeho svět…
… byl svého času velice populární pořad, který přístupnou, ale fundovanou formou, bavil diváky „výlety do světů grotesek“. Na člověka pozdní doby moderní se však zábava valí nejen z estrád či televizních zpráv, ale i z míst, kde by je nejméně čekal. Pokud bychom parafrázovali mediálního teoretika Neila Postmana, cílem současného člověka je „ubavit se k smrti“.
Poněkud jinak je tomu v „primitivních společnostech“. „Divoši“ nemají televize, a tak si musí vystačit s tradičnějšími formami zábavy, které zosobňují buď kmenoví klauni, nebo vtipy mezi příbuznými. Antropolog Colina Turnbull popsal šaška kmene Mbuti jako „moderátora sporů a hádek“. Proto, aby povznesl lid nad pře a denní starosti, používal komicky přehnané ženské manýry, vysmíval se upjatosti náboženských ceremonií či trousil košilatý humor.
„Vtipy mezi příbuznými“ zase zaznamenal antropolog Victor Turner mezi Ndembuy. Žertovné, ale i obscénní narážky, které si vyměňují bratranci se sestřenicemi, se nazývají wusensi a jsou součástí tzv. „plodného soupeření pohlaví“. K pravidlům této „hry“ patří, že čím hruběji se provokují a zesměšňují, tím více po sobě touží: sňatek mezi dětmi bratra a sestry totiž platí mezi Ndembuy za nejvíce upřednostňované manželství.
Tři zdroje humoru
Požadavek na to, aby byl člověk „vtipný“, se však často objevuje i v tuzemských seznamovacích inzerátech. Humor je podle všeho „důležitý pro život“, včetně toho, zda je svěrákovsky laskavý, ironicky nabroušený či zcela tupý.
Přestože se zdá nemožné uspořádat, co vše lidem přijde vtipné, antropoložka Ewa Vasilevska se domnívá, že vlastní zdroje humoru jsou tři.
Prvním je nutnost uvolnění - humor v tomto případě stojí na absurditě, překvapivém převrácení pořádku či vytržením věcí z běžných souvislostí. Důsledkem takového povedeného vtipu je zpravidla smích a uvolnění, které pomáhá zvládat každodennost či odlehčit břímě osudu.
Druhým zdrojem humoru je potlačení (sexuality a agrese). Projevuje se nejen „sprostonárodními“ písněmi či vtipy, ale také v pořadech typu Natoč to, kdy i scény, v nichž si mohl člověk vážně ublížit, vyvolávají salvy smíchu.
A konečně třetím zdrojem humoru je nadřazení. V jeho rámci častují vtípky šéfové své podřízené, kteří se jim mnohdy z povinnosti smějí, a potvrzují si tak svůj status a kontrolují naladění skupiny. Humornými nám však mohou přijít nedostatky či společenské faux pas těch, u nichž máme pocit, že nám „nesahají po kotníky“ či se vůči ním cítíme „nad věcí“. Zesměšňování mocných, nebo jen „nevkusně oblečených“ je ostatně pro mnohé vděčným a nevyčerpatelným pramenem společenské zábavy.
