Medardův příběh: I. díl – Medardovo dětství
Příběh o chlapci, který se stal mužem jen díky své osobní síle. Příběh o strádání a o naději. Skutečný příběh o docela obyčejném životě…
… bylo nás sedm sourozenců
Jmenuji se Medard. Když jsem vyrůstal, neznal jsem maminku ani otce. Máma pocházela z Konga, ale umřela, když jsem byl ještě malý, byly mi asi dva nebo tři roky. Později jsem se na ni ptal staršího bratra a on mi jenom řekl, že onemocněla. Nevzali ji do nemocnice, ale k místnímu doktorovi, a ona potom umřela a nikdo nevěděl na co. O otci nevím nic. Říkali, že zemřel, když mi bylo pár měsíců. A taky říkali, že moje mladší sestra možná má jiného otce.
Bylo nás sedm sourozenců, ale někteří zemřeli. Když máma umřela, starala se o nás nejstarší sestra. Potom ale taky zemřela, ještě jí nebylo ani třicet. Lidi si myslí, že umřela na AIDS. Měl jsem taky staršího bratra, ale nikdo neví, kde teď je. Měli jsme ještě jednu sestru, provdala se za vojáka. Mysleli jsme si, že je naživu, ale později jsme se dozvěděli, že umřela. Nevěděli jsme, kdo byl ten voják a kde je hledat. Když byli tady, byli spolu asi tak týden a potom spolu odešli.
Takže mi zůstali jenom starší bratr a sestra, ti bydlí tady ve vesnici. Já jsem druhý nejmladší.
… spával jsem na podlaze na rohoži
Rodina se potom rozhodla, že nás rozdělí. Dům byl na spadnutí, proto nás poslali na různá místa: tento půjde tam, tento půjde tam… Mě chtěli dát k jedné vzdálené příbuzné. V té době jsem vypadal špatně, měl jsem blechy a vši, žádné oblečení. Ta žena měla asi deset dětí, a když se na mě podívala, řekla, že s jejími dětmi nemůžu žít. „Je tak zanedbaný,“ říkala, „má blechy a vši, moje děti je od něho chytnou.“ Nakonec mě odmítla.
Rodina mi vybrala jinou příbuznou, která mě přijala a starala se o mě slušně, dělili jsme se o jídlo. Ale já jsem se musel starat o její děti.
Myslím, že mi tenkrát bylo šest nebo sedm. Spával jsem na podlaze na rohoži. To si lehnete na jednu stranu rohože a druhou půlkou se přikryjete, takže je to současně podložka i přikrývka. Tak jsem spával. Někdy jsem se ale na té rohoži počural… zdálo se mi, že jdu čurat do lesa, ale byl to jen sen a s tou počuranou rohoží byl ráno problém… dostal jsem potom výprask. Někteří Uganďané si totiž myslí, že bití je jediný způsob, jak děti přimět, aby něco udělaly dobře. Oni bili i svoje vlastní děti, ale ne tak často jako mě.
… popadla kus dřeva a praštila mě po hlavě
U té rodiny mě potkala spousta těžkostí. Jednou jsem například šel pro vodu. Nikdy jsme neměli kanystry, tak jsem musel nosit vodu v hrncích. Šel jsem k řece s hrncem, ale byl jsem malý kluk, a když jsem nesl zpátky hrnec plný vody, uklouzl jsem na mokrých kamenech, upadl jsem a hrnec spadl na zem. Přišel jsem domů a ptali se mě, co je s tím hrncem. Řekl jsem jim, že jsem upadl a že hrnec spadl na kámen a otloukl se. Okamžitě se rozzlobili: „Jak jsi mohl upadnout? Zbláznil ses?“ Na hromadě za kuchyní jsme měli dřevo na otop. Žena popadla kus dřeva a praštila mě s ním po hlavě. Pořád tam mám jizvu. Nemohl jsem nic dělat,jenom jsem plakal. Neměl jsem kam jít. Tekla mi krev a nikdo mi nepomohl. Šel jsem do lesa, jsou tam různé byliny a my věříme, že zastavují krvácení. Natrhal jsem je, pomačkal a dal jsem si je na ránu. Trvalo tři měsíce, než se to zahojilo.
Taky jsem jednou onemocněl. V té rodině neměli žádné peníze a nemohli si dovolit vzít mě do nemocnice, tak jsem ležel nemocný doma. Nemohl jsem jíst ani pít, nedokázal jsem se ani pohnout. Jednou za mnou přišel kamarád a viděl, jak ležím na rohoži a nemůžu nic dělat. Poprosil jsem ho, aby našel jednu rostlinu, která tu roste v buši a léčí malárii, a on ji přinesl a udělal mi z ní plný hrnek nápoje. Napil jsem se, a když jsem to vypil, málem jsem umřel. Ale druhý den ráno mi bylo trochu líp. Dokázal jsem vstát z postele a pohnout se, ale potřeboval jsem jíst a chtěl jsem jenom zelí, ale to jsme neměli. Už jsem mohl aspoň chodit, vydal jsem se tedy do lesa, nasbíral jsem tu rostlinu, rozdrtil ji, udělal nápoj a vypil. Dělal jsem to každý den. Za týden jsem byl zdravý.
… sám jsem byl dítě, a hlídal jsem jiné děti
Rodina, u níž jsem byl… těm lidem na mě nezáleželo a taky neměli peníze. Neměli peníze, aby mě mohli posílat do školy, a tak jsem zůstával doma s jejich dětmi, potřebovali je hlídat. Nakonec poslali do školy jedno z jejich dětí, protože to bylo jejich vlastní dítě, ale já jsem zůstal doma, přestože mi bylo už přes deset roků. Lidé se ptali: „Ten chlapec je už velký, proč ho neposíláte do školy?“ Žena jim řekla, že když budu chodit do školy, nebude mít nikoho, kdo by jí hlídal děti. Tak to šlo pořád dál.
Minulý rok někdy před Vánoci jsem se setkal s dcerou té paní, u které jsem vyrůstal. Věděl jsem, že studovala učitelský obor. Říkala mi, že nemůže sehnat peníze na poplatek za závěrečnou zkoušku. Ptala se všude, ale nikdo jí nic nedá. Plakala. Bylo mi jí líto, a tak jsem jí ty peníze dal. Matka se jí potom ptala, kde peníze vzala. Dívka odpověděla, že je má ode mě, a ta žena se rozplakala. Nevím proč, na to byste se museli zeptat jí.
Medardovo vyprávění zpracovala Hana Antonínová
