více >>

Medardův příběh IV. díl – Medardovo poslání

Příběh o chlapci, který se stal mužem jen díky své osobní síle. Příběh o strádání a o naději. Skutečný příběh o docela obyčejném životě…

… pořád jsem studoval a jídlo ve škole mi vůbec nechutnalo

Na Trinity College jsem se měl moc dobře. Byl jsem po celou dobu první na celé škole a učitelé a ředitel mě měli opravdu rádi. Ve druhém ročníku mě studenti zvolili informačním referentem. Mým úkolem bylo sbírat různé zprávy. Pak jsem je přečetl na shromáždění celé školy každé pondělí ráno, aby se studenti dozvěděli, co se děje po celé zemi. To se jim líbilo a mně taky. Ve třetím ročníku mě studenti a učitelé zvolili prefektem školy. Ve čtvrtém jsem se stal předsedou školního výboru, takže jsem vedl studenty ve všech možných aktivitách. Pracoval jsem společně s vedením školy na tom, aby škola dobře fungovala.

Pak jsem dva roky studoval v Rukungiri. Školní poplatky za mě už tenkrát platil český projekt Bwindi Orphans. Učení bylo strašně moc. Pořád jsem jen studoval a jídlo ve škole mi vůbec nechutnalo.

Potom jsem nastoupil na zdravotní školu, tam se mi líbilo. První rok jsem byl členem studijního výboru a druhým rokem mě zvolili zástupcem studentů celé školy. Režim ve škole byl strašně přísný, museli jsme tam být pořád a bylo těžké dostat propustku.

Za roky spolupráce s Bwindi Orphans se Medard stal fanouškem brněnské Komety.

… vidím, že se snažíš, pojď ke mně

Hodně mi pomohl dědeček. Jednou, když už jsem byl na střední škole, mi řekl: „Vidím, že se snažíš, pojď bydlet ke mně.“ Dědeček tenkrát žil s babičkou a se svými syny, a vlastně ani není můj příbuzný. V minulosti vzal kohosi z rodiny k sobě, pomohl mu, ale vyrostl z něj opilec. Asi proto tak dlouho čekal, než nabídl pomoc mně. To jsem se ale dozvěděl od jiných lidí. Teprve od té doby, co mě adoptoval, jsem zažil lásku od opatrovníka. Předtím jsem žil mizerný život.

Než jsem nastoupil na zdravotní školu, dědeček se rozhodl věnovat mi kousek půdy. Normálně půdu dědí synové, a ti z jeho rozhodnutí neměli radost. Nechovali se ke mně vůbec přátelsky. Můj pozemek byl mezi jejich pozemky, kde už měli postavené domky. Dědeček na mě tlačil, abych si na tom kousku, co mi dal, postavil domek, jinak mi ho prý jeho synové seberou, až on umře.

Tenkrát jsem požádal o půjčku paní Kateřinu z Bwindi Orphans, a když jsem domek postavil, dědeček měl ohromnou radost. Věděl, že teď už mi jeho synové pozemek nevezmou.

Mikinu Masarykovy univerzity poslala dívka, která na Medardova studia přispívala.

… měl jsem hrozný strach, že bych ji mohl ztratit

Jemmimah chodila na stejnou základní školu jako já. Ona byla dobrá na matematiku, a mně matika nešla. Jemmimah mě začala doučovat, abych prošel. Už tehdy jsem ji miloval. Doučovala mě tak dobře, že jsem měl na konci lepší výsledky testu než ona. Později jsem ji zase já doučoval angličtinu.

Jemmimah odešla ze sedmé třídy na střední školu do Rukungiri a já do Butogota, ale setkávali jsme se každé prázdniny, povídali si a učili se spolu. Holkám v Trinity College jsem se líbil, ale žádná neměla šanci, měl jsem Jemmimah v Rukungiri a všem jsem otevřeně říkal, že už přítelkyni mám. Po čtyřech letech studia jsem přešel na školu v Rukungiri a jezdili jsme spolu aspoň autobusem domů na prázdniny a zpět do školy.

Po dalších dvou letech odešla na univerzitu, ale navštěvovali jsme se, kdykoli to šlo. Ukončila bakalářské studium a začali jsme mluvit o svatbě. Když dívka ukončí studium a vrátí se do vesnice, je jasné, že se má vdávat. Dělali si z ní legraci, rodina na ni tlačila. Vzal jsem si ji jako úplně chudý, neměl jsem nic a ještě jsem studoval. Měl jsem hrozný strach, že bych ji mohl ztratit.

 Promoce v roce 2015.

… cítím velkou touhu podívat se do Česka

Když jsem dostudoval, vrátil jsem se do Buhoma a rozhodl se spolupracovat s Bwindi Orphans, aby tento projekt pořád zářil. Díky němu jsem respektovaným člověkem. Slíbil jsem si, že tým Bwindi Orphans nikdy nezklamu. Jsem šťastný, že můžu pracovat pro takovou věc.

Už nemusím prosit o peníze, naopak můžu pomoci těm, kteří jsou na tom bídně. Tak jako tenkrát, když mi babička Vitas říkala o tom, že nemá ani na jídlo, a já jsem jí mohl dát peníze. V rodinném rozpočtu nám pak trochu chyběly, ale stejně jsme byli oba s Jemmimah šťastní, když jsem jí o tom ten den večer říkal.

Rozhodl jsem se, že budu ze všech sil pomáhat Bwindi Orphans. Modlím se, aby se projekt rozvíjel. A jsem šťastný, že pro to můžu něco udělat.

Někdy bych taky chtěl mít vlastní nemocnici, ale nevím, jak bych toho mohl dosáhnout. Těší mě, když můžu přátelsky spolupracovat s lidmi a pomáhat těm, kteří to potřebují.

Cítím velkou touhu jednou nastoupit do letadla a podívat se do Česka. I kdyby to bylo jediné, co se mi splní, chtěl bych moc poznat zemi, odkud pocházejí lidi, kteří ze mě udělali to, co teď jsem. Ptám se v duchu na Jarmilu, Karla, Pavlu a všechny, kdo mi tolik pomohli. Doufám, že je možná jednou uvidím.

 Na vyšší zdravotní škole potřeboval Medard odborné vybavení a přístroje. Jeho sponzoři (sami lékaři) ho zásobovali většinou z Česka.

Medardovo vyprávění zpracovala Hana Antonínová

 

V lednu roku 2020 Medard přicestoval do Brna na cestovatelský veletrh GO a poté jezdil po besedách a školách, aby vyprávěl svůj příběh.

Související články