Olympijské hry, které už nehrajeme: Tradiční zvyklosti antické Olympiády

Dnes začíná olympiáda v Rio de Janeiru: Pojďme nahlédnout do historie a zavzpomínat na disciplíny, které už dávno vyšly z módy. Navzdory jasné kontinuitě mezi antickým a moderním sportovním kláním měla na původní mezinárodní soutěž v Řecku vliv válka a především náboženství. Některé tradice by se nám dnes zdály přinejmenším podivné…

Navzdory válečné inspiraci znamenaly olympijské hry dočasný mír mezi neustále válčícími řeckými městskými státy. Nápis na bronzové desce známý jako Posvátné příměří zajišťoval bezpečný průchod pro sportovce a přerušení válečných aktivit.
Navzdory válečné inspiraci znamenaly olympijské hry dočasný mír mezi neustále válčícími řeckými městskými státy. Nápis na bronzové desce známý jako Posvátné příměří zajišťoval bezpečný průchod pro sportovce a přerušení válečných aktivit.
Zdroj: Shutterstock

Mnoho aspektů antických olympijských her zůstává nezměněno: elitní mezinárodní konkurence, jásající davy fanoušků i řada disciplín jako jsou sprinty, hod oštěpem či diskem nebo wrestling. Tehdy stejně jako dnes olympijští soutěžící trávili roky tréninku s odbornými trenéry a vítězové byli zasypáni slávou a uznáním. Jiné tradice antických her by se však dnešnímu člověku zdály přinejmenším podivné. Představte si například, že by se při příležitosti mezinárodních sportovních her obětovalo sto volů nebo by se sportovci přistižení při podvádění, veřejně bičovali. Tehdy se konal i speciální závod v plné zbroji anebo se naopak soutěžilo bez jediné části oděvu. Zkoumali se také vnitřnosti obětovaných zvířat a jejich prostřednictvím bylo prorokováno vítězství či porážka. V každé disciplíně byl pouze jediný vítěz, žádné odměny či uznání pro druhé nebo třetí místo neexistovaly.

Mohlo by vás zajímat:

Statečnost v bitvě i sportu

První zaznamenaná olympiáda se konala v roce 776 př. n. l. v Olympii v západní části řeckého poloostrova Peloponés. Pravděpodobně se vyvinula z tradice pořádání pohřebním her na počest padlých bojovníků a místních hrdinů, i když z mnohých řeckých mýtů víme, že za zakladatele her je považován polobůh Héraklés. Hry se opakovaly bez přerušení každé čtyři roky po dobu téměř 1200 let. Až v roce 393 n. l. je zrušil křesťanský císař Theodosius, protože považoval uctívání Dia prostřednictvím olympiády za pohanskou ohavnost.

Antické válčení tehdy inspirovalo mnoho olympijských disciplín. Například strategie, kterou popisuje řecký historik Hérodotos: Masa vojáků neohroženě běžících v plné zbroji překvapila a vyděsila nepřátelské armády. Řekové ji použili v bitvě u Marathonu k zastrašení Peršanů. S podobnou taktikou se východní útočníci do té doby pravděpodobně nikdy nesetkali. Při hrách se ujala disciplína Hoplitodromia neboli vytrvalostní závod ve vojenské zbroji se štítem. Pětadvacet sportovců muselo uběhnout dvě délky 192 metrů dlouhého stadionu v Olympii. Na sobě měli bronzové holenice chránící nohy, přilby a v rukou štíty, které vážily téměř 14 kilogramů. V jiné disciplíně házeli soutěžící oštěpy na štít připevněný k tyči během tryskové jízdy na koni – tehdy taktéž standardní vojenská praxe doložená historikem Xenophonem.

Závod se čtyřmi koňmi zapřaženými do válečného vozu je jednou z nejstarších olympijských disciplín – poprvé se konal v Olympii v roce 680 př. n. l.Zdroj: Shutterstock

Náhlá smrt

Závody s dvoukolými válečnými vozy taženými dvěma nebo čtyřmi koni byly velmi populární a stejně tak nebezpečné. Válečné vozy se používaly v Řecku přinejmenším od dob mykénské civilizace (1600–1100 př. n. l.), přičemž závod se čtyřmi koňmi zapřaženými do válečného vozu je jednou z nejstarších olympijských disciplín – poprvé se konal v Olympii v roce 680 př. n. l. Závodit s válečným vozem si mohli kvůli drahé údržbě a koním dovolit jen ti nejbohatší. Majitelé si však běžně najímali jezdce, kteří za ně nebezpečný závod absolvovali. Srážky byly zcela běžné a většinou smrtelné a nejnebezpečnější moment vždy přicházel v úzkých zatáčkách na obou koncích stadionu. Jedním ze slavných vozatajů byl římský císař Nero, který se zúčastnil závodu s válečnými vozy v Olympii roku 67 n. l. Soutěž však nebyla férová – Nero nastoupil na startovací čáru s deseti koňmi namísto čtyř. Navzdory jasné výhodě tažné síly se však ve svém voze neudržel a nemohl závod dokončit. Přesto byl vyhlášen vítězem, protože by závod určitě vyhrál.

Zápasníci museli praštit se svým protivníkem o zem celkem třikrát, teprve tehdy byli prohlášeni za vítěze.Zdroj: Shutterstock

Antičtí Řekové měli v oblibě také soutěžení v boxu a wrestlingu, případně pankrationu, což je kombinace obojího. Boxeři museli disponovat patřičnou silou a taktickou mazaností. Byli vybaveni tenkými rukavicemi z kůže, které měli na rukou zafixované řemínky. Jejich boj se však neodehrával v ringu, ale na otevřeném prostranství, takže nemohli soupeře zahnat do rohu a délka bojů se tak prodlužovala. Pokud se zápas protáhl na několik hodin, mohli se boxeři dohodnout na výměně nechráněných úderů, tehdejší ekvivalent náhlé smrti. Řecký geograf Pausanias se zmiňuje o zápase mezi Damoxenosem a Kreugasem, který skončil ve chvíli, kdy jeden z boxerů vymrštil paži s nataženými prsty, propíchl jimi soupeři kůži a vytrhl mu vnitřnosti. Zdá se vám to brutální? Wrestling či pankration nebyly o nic lepší. Zápasníci museli praštit se svým protivníkem o zem celkem třikrát, teprve tehdy byli prohlášeni za vítěze. Tehdy neexistovaly žádné váhové kategorie, a tak měli největší zápasníci značnou výhodu. V pankrationu bylo povoleno vše, kromě kousání a dloubání očí. Traduje se historka o zápasníkovi přezdívaném „pan prst", který byl vyhlášený tím, že na začátku každého zápasu zlomil svým soupeřům prsty a tím je donutil k okamžité kapitulaci. Jiný bojovník lámal protivníkům kotníky.

Posvátné příměří

Navzdory válečné inspiraci znamenaly olympijské hry alespoň dočasný mír mezi neustále válčícími řeckými městskými státy. Nápis na bronzové desce známý jako Posvátné příměří zajišťoval bezpečný průchod pro sportovce a zúčastněné státy se v průběhu trvání her nesměli pouštět do žádných válečných akcí. Vzhledem k tomu, že někteří sportovci od pátého století přijížděli ze severní Afriky, Malé Asie (oblast dnešního Turecka), západního Španělska a od Černého moře, byla doba příměří prodloužena na tři měsíce. Ti, kteří toto nařízení porušili museli složit pokut ve formě stříbra do Diova chrámu v Olympii.

Zeus byl během her uctíván obětováním volů – ve 2. století dosáhla hromádka popela nashromážděná za mnoho staletí obětování výšky sedm metrů. V den zahájení olympiády sportovci skládali Diovi přísahu. Tu museli složit také jejich bratři, otcové a trenéři. Společně slíbili, že budou dodržovat všechna pravidla a zaručili se, že soutěžící podstoupili minimálně 10 měsíců tréninku. Navzdory tomu bylo podvádění stále velkým pokušením. Někteří wrestleři se například natírali olivovým olejem, aby vyklouzli z rukou soupeře. Našli se i sportovci, kteří podpláceli rozhodčí či dokonce své protihráče. Pokud byl podvodník přistižen, čekalo ho veřejné bičování a pokuta. Jejich hanba pak byla zvěčněna vytesáním do soch, které lemovali cestu na stadion.