Přibývá dětí, které mluví o svých minulých životech. Lze jim věřit?
"Jsem ráda, že jsi zase moje maminka," pronese zničeho nic čtyřletá holčička a její matku z těch slov zamrazí. Přitom nejde o nic neobvyklého. Dětí, které během řeči odkazují na prožitky z minulých životů, ve světě přibývá.
Tento fenomén přirozeně vyvolává zájem různých duchovně orientovaných skupin, ale také renomovaných psychologů. S historkami o dětech, které se rozpomínají na minulé životy, se poslední dobou roztrhl pytel. Podle některých zastánců parapsychologických teorií je to způsobeno tím, že se v dnešní době rodí více "probuzených" nebo "vědomějších" dětí. Rodiče by se ale neměli dmout pýchou předčasně - například v Indii, kde je silně rozšířená víra v reinkarnaci, jsou takové děti už po staletí častým a normálním jevem, nad kterým se nikdo nepozastaví.
V západních zemích bylo oproti tomu něco jako reinkarnace vlivem křesťanství po dva tisíce let tabu. A jakmile se dalo vale náboženství, zavládl materialismus. Pokud dítě začalo mluvit něco o tom, že bývalo vlastním dědečkem, rodiče to považovali za výplod bujné dětské fantazie, zasmáli se a dále se tím nezabývali.
Dneska jsou ale rodiče ke svým dětem vnímavější, prosazuje se kontaktní rodičovství, je snaha se do dětské duše více vcítit a lépe porozumět jejím potřebám. Navíc je v populaci i více patrná otevřenost vůči prvkům východních náboženství a paranormálním jevům. Původní postoj "to neexistuje" se změnil na "člověk nikdy neví". Zmínit musíme i internet, díky kterému jsou veškeré informace na dosah jednoho kliknutí. Nemusíme po nich pátrat v knihovnách nebo čekat, až budou zase v televizi dávat Sira Arthura C. Clarka. Příběhy dětí, které hovoří o své minulosti v jiném těle a jiném čase, najdete na psychologických portálech i v mateřských diskuzích.
Ve Spojených státech dokonce existují psychologické instituce, které poskytují rodičům takových dětí odborné poradenství. Eliminuje se tak riziko, že rodiče dítě přivedou k nějakému šarlatánovi, jenž na něm provede regresní hypnózu. Tento přístup psychologové rozhodně nedoporučují.
Psycholog Dr. Jim Tucker sepsal obecné rady, kterými by se rodiče měli řídit, pokud jejich dítě začne mluvit o údajném minulém životě: "Vyvarujte se pokládání konkrétních otázek. To by mohlo vést k tomu, že si dítě začne vymýšlet, protože si přesně nevzpomíná a nezná odpovědi. Raději se zeptejte obecně: Co si ještě pamatuješ? Případně mu dejte najevo empatii k jeho pocitům: To muselo být hrozné!"
Jim Tucker také nabádá rodiče, aby slova svých dětí pečlivě zapisovali. Pomůže to tak k pozdějšímu ověřování, zda se dětské výpovědi náhodou nezakládají na pravdě. Zároveň by měli dítěti citlivě, ale jasně vysvětlit, že minulost je minulostí.
Rodiče se podle Tuckera nemusejí obávat, že takzvané vzpomínky na minulé životy ovlivní dítě v jeho budoucím vývoji. Jev se totiž mezi 5. a 7. rokem vytrácí a později člověk často zcela zapomene, že takové vzpomínky někdy míval.
A pokud vás zajímají konkrétní případy dětí, které udivily okolí podivnými vzpomínkami, podívejte se na následující video:
