Nápadité hračky dětí uprchlíků - vlastnoručně vyrobené

V odlehlém uprchlickém táboře v Ugandě si jihosúdánské děti vytvářejí své vlastní hračky z bláta, papíru a plastu.  

Zdroj: Nora Loreková, National Geographic

Bidi Bidi, Uganda - Naše auto zaslechly ještě dříve, než ho spatřily, jak se po hlavní silnici řítí stále rychleji v oblaku červeného prachu. Prach tu leží v tlustých vrstvách. Chvíli nato jsem viděla, jak si ho jedna dívka trochu nabrala a natřela si ho na rty místo rtěnky. Sotva jsme stačily zajet do stínu pod strom a kolem nás se už stavěly děti s hliněnými postavičkami v rukách, připravené na fotografování. Hračky ukazovaly nejprve trochu rozpačitě, posléze však už s pýchou. Děti, které hračky neměly, odbíhaly a rychle se zase vracely s hroudami jílu, z něhož zuřivě modelovaly auta, ruce či nohy a další tvary.

Tyhle děti mohly být první generací, jež by vyrůstala v nezávislém Jižním Súdánu, kdyby je odtamtud tak rychle nevyhnala válka. Dodnes utekl ze země přes 1 milion dětí, které začaly nový život v uprchlických táborech rozesetých po Ugandě a dalších zemích sousedících s Jižním Súdánem. I v těch nejodlehlejších místech se děti učí, jak se zabavit samy, a bezmála 200 000 dětí žijících v Bidi Bidi si hraje právě s tímhle tvárným červeným materiálem.

Peter Mandela (vlevo), Wane Samuel a Cosmas Amule (uprostřed) a Joghua Burkene (vpravo) pózují v Bidi Bidi s vlastnoručně vyrobenými kartonovými nákladními i osobními auty. Většina obyvatel tábora jsou děti.Zdroj: Nora Loreková, National Geographic

Rozlehlý tábor Bidi Bidi v severní Ugandě poskytuje útočiště asi čtvrt milionu lidí, již uprchli z Jižního Súdánu. Zóna 5 leží nejdále od původního centra tábora, více než hodinu od zóny 1, kde mají základnu zástupci OSN a různých humanitárních organizací. A vesnice 19, kam jsme zrovna dorazily, se rozkládá téměř na okraji celého tábora, který už dosáhl velikosti Londýna.

Uprchlický tábor Bidi Bidi byl otevřen v roce 2016, kdy tisíce obyvatel Jižního Súdánu prchaly z občanské války.Zdroj: Clare Trainor, NGM StaffDo téhle vesnice jsem přijela s fotografkou Norou Lorekovou, abych se setkala se skupinou jihosúdánských žen, jež vyrábějí ozdobná prostěradla milaya s překrásnými ručně vyšitými ptáky, květinami a stromy. V Jižním Súdánu se ženy učí tohle umění od svých matek a babiček. Vyšitá prostěradla uschovávají v krabicích a později je použijí jako věno nebo k výzdobě domu při mimořádných příležitostech. Zhotovení jednotlivých kusů může trvat týdny i měsíce, po které se ženy naklánějí nad látkou napjatou v kruhových rámech na vyšívání. Dnes se této ruční práci věnují spíše jen ze zvyku nebo z nudy: v Bidi Bidi moc zákazníků nenajdou. Milaya se zde používají k výzdobě venkovních kostelů a dvorů, kde se konají pohřby. Matky vyšívají, když jsou děti ve škole, když nosí vodu nebo si modelují nové hračky do sbírky.

Kousek od nás zahlédla Nora malého chlapce, jak si hraje s hračkou z tmavě hnědého bláta. Požádala ho, zda by si ho mohla vyfotit, a chlapec se postavil před podobně barevné pozadí nedaleké chýše a natáhl dopředu ruku s hračkou. Další děti přiběhly s náklaďáky vyrobenými z krabic, v nichž sem dodává jídlo organizace Světový potravinový program, s auty z plastových lahví a s různými elektronickými přístroji vytvarovanými z bláta. V tomhle odlehlém táboře, kde není moc co koupit ani moc co dělat, si děti vymyslely svou vlastní zábavu.

Krabice od mýdla na praní začala nový život v podobě do detailů vypracovaného minibusu.Zdroj: Nora Loreková, National Geographic

Máme dojem, jako by 24letá Asha, která nám dělá překladatelku, byla spřízněná s polovinou tábora. Vypráví nám, že kdysi jako děti trávívali s bratrem ještě v Jižním Súdánu celé hodiny výrobou hraček z bláta. Pečlivě je vymodelovali, pak je ovšem zase splácli a pustili se do tvarování něčeho jiného. Když Asha trochu povyrostla, naučila ji maminka, jak si vyšít své první milaya, a tenhle výtvor má mladá žena dodnes: růžové prostěradlo s nachovými, žlutými a červenými květinami zarámovanými svazky listů.

Malý chlapec si hraje s plastovou taškou přivázanou na šňůrce.Zdroj: Nora Loreková, National Geographic

Když se obyvatel tábora Bidi Bidi zeptáte, co si vzali s sebou, když opouštěli Jižní Súdán, většina jich řekne, že jen rychle naházeli pár věcí do prostěradla, zamkli dům a vydali se na pochod. Asha vzpomínala, že cestou do Ugandy umíraly děti vyčerpáním či podvýživou a rodiče je pohřbívali pod stromy jen pod hromady listí. Když se pak večer někde zastavili na noc, měla hrůzu, aby si nelehla na nějaké mrtvé dítě.

V roce 2011 byl Jižní Súdán po půl století trvající válce proti severní části Súdánu prohlášen novou nezávislou zemí. Naděje na těžce vybojovanou svobodu však neměly dlouhého trvání. V roce 2013 a pak opět v roce 2016 propukla v zemi občanská válka. V obavách z hrozícího masakru začali lidé prchat přes hranice s Ugandou. V srpnu to bylo každý den na 6 000 běženců. Hustý les, v němž se jen tu a tam rozkládala vesnice s hliněnými chýšemi, se proměnil na největší uprchlický tábor na světě. Dnes má Bidi Bidi nějakých 225 000 obyvatel a co do velikosti zaujímá druhé místo po táboru Cox’s Bazar v Bangladéši.

Na rozdíl od většiny jiných zemí mají dočasní obyvatelé v Ugandě právo pracovat a vzdělávat se. Díky tomuto pokrokovému přístupu k uprchlíkům nevypadá Bidi Bidi vůbec jako stanová města, která vyrůstají během jiných uprchlických krizí. Rodiny zde žijí ve shlucích chýší s malými políčky, na nichž pěstují kukuřici, rýži a zeleninu. Většinu vody sem přivádí potrubí. Více než polovina škol není provizorní, jsou to stálá zařízení. A staví se zde taky normální nemocnice.

Třináctiletý Simon Ayole přilepil na hlavu své hliněné panenky chumáče spletených vlasů.Zdroj: Nora Loreková, National Geographic

Obyvatelé zde tedy žijí v bezpečí, ale chudobě. Domovy jim zaplňují dary od nevládních organizací: pěnové matrace, plastové židle a solární lampy. Koupit se toho tady nedá mnoho – ve stáncích na tržišti se prodávají kousky mýdla a teplá limonáda. Všechno ostatní je ruční výroba. Děti se však situaci dokázaly přizpůsobit a vyrábějí si věci z materiálu, kterého je všude plno – z hlíny. Přijely jsme sem tentokrát ostatně proto, abychom mohly obdivovat jejich nápaditost. Asha je postrkuje jedno po druhém před fotoaparát a zároveň odstrkuje tlačící se nemotory, kteří by mohli zastínit odpolední slunce.

Jako ilustrace kreativity nejmladších obyvatel Bidi Bidi může posloužit také tenhle mobil, tranzistorové rádio a helikoptéra z hlíny.Zdroj: Nora Loreková, National Geographic

Když pár dní nato děti opět zaslechly naše přijíždějící auto, začaly se hned shlukovat kolem. Desítky jich lemovaly okraj cesty, kde jsme zastavily před malou čajovnou. Stačily jsme tak akorát posbírat své tašky a otevřít dveře, a už se nám před očima míhaly poslední výtvory: Hliněný chlápek, který tlačí trakař rukama z párátek. Panenka, jíž z hlavy divoce raší černá kštice. Mužíček s přílbou krčící se na motorce, jejíž kola drží pohromadě nápravy z klacíků.

Jeden z kluků pevně třímá před Nořiným objektivem hliněnou pistoli vyvedenou ve skutečné velikosti a Asha postrkuje ostatní děti do řady za sebe. Děti se drží pěkně pohromadě, smějí se a povykují. Některé ještě rychle dokončují své výtvory. A na konec řady se přiloudal chlapec v kostkované košili, který s širokým úsměvem teprve přetváří čerstvou hroudu hlíny na něco nového.

Text: Nina Strochlicová
Fotografie: Nora Loreková

 

Související články