Proč člověka fascinuje život v tak nehostinném prostředí, jakým je právě největší pouštní oblast světa, je otázkou. Přesto ale poušť nepostrádá to nejdůležitější, díky čemu je člověk živý, a to je voda. Jen je potřeba ji najít. Jedním z vodních rezervoárů, byť jenom sezonním, je jezírko Sarídž na okraji vesnice Merzouga. Hloubka vody nepřesahuje 40 centimetrů ani v zimním období, kdy je úhrn srážek z celého roku na svém maximu. Koncem dubna je ze Serji jenom mokřadem, který ale není opuštěn a bez života - na březích jsou vidět hejná plameňáků a čejky chocholaté. 

Voda a vodní život nebyl kdysi úkazem, u kterého je potřeba přemýšlet jestli je skutečný nebo pouze fatamorgánou. Na jih od jezera Sarídž, u poloopuštěné vesnice Tanamust, je na skalách zobrazená mimo dobytka i jedna ryba - je to nejspíš důkaz zcela jiného přírodního prostředí, ve kterém obyvatelé v dobách minulých na Sahaře žili. Při pohledu na vyprahlé kopce bez jakékoliv vegetace, se tato představa rodí těžko. Faktem ale zůstává, že marocký okraj Sahary byl obydlen už v mezolitu člověkem kapským, a ten se podle antropologů na tehdejších saharských savanách živil zejména masem ulovených zvířat. Na skalách vedle ryby se tak jako nejčastější obrázek vyskytuje právě zobrazení velkého zvířete jako antilopy nebo krávy. Ačkoli rytiny u Tanamust nejsou tak početné ani barevné jako alžírském Tadrartu, jsou zajímavým dokladem minulých dob, ze kterých zůstali pouze tyto obrázky a navršené kamení, vytvářející primitivní obydlí.

Ne východ k alžírským hranicím se vidí obydlí zcela jiného charakteru - francouzská vesnica, kde pobývali vojáci střežící marocko-alžírskou hranici spolu s horníky. Ti se tady v koloniální době věnovali těžbě nerostných surovin, kterými saharský cíp oplývá - antimonu, fosfátu a dalším. Dnes zcela opuštěná vesnice, kde se zdržuje pár vojáků marocké armády, má přes den pouze několik pozdvižení - jedním z nich je volání k modlitbě, které pronese vždy jeden z vojáků. A ten druhý, mnohem zřídkavější, je návštěva turistů. Vedle vesnice se ještě ojediněle těží antimon, ze kterého se vyrábí kohl - černý prášek, v poušti velmi praktický. Nanáší se jako oční linky přímo do vnitřní části oka, čímž ho chrání před nečistotami. Podobně jako je potřeba chránit vodu a s ní život, kterého bohatství dnes připomíná hejno plameňáků a ryba vyrytá do kamene.