Nejdivočejší zemí Evropy je Albánie. Jsem o tom přesvědčen. V posledních letech na tuto skutečnost přichází stále více Čechů a za tou unikátní divokostí cestují na vlastní pěst. Stojí to za to. Jen málokde najdete tak nádherné hory a tak laskavé a otevřené lidi.

Petře, řídil jsi už někdy horkovzdušný balón? Ne???

Tirana, hlavní město „balkánské divočiny“ je naproti tomu velmi podobná všem ostatním metropolím, jaké jen na globusu najdete. Uspěchaný život, dopravní zácpy, staveniště. Ale pozor, chce to nadhled, říkali jsme si… z archivu vytahuji další fotky a spouštím skener. Zatímco se stroj zahřívá, vracím se v myšlenkách do loňského roku.  „Tady je letiště a tady jsme my. A tudy poletíme.“ Trajektorie letu našeho horkovzdušného balonu i místa pro letadla se na mapě nebezpečně blížily. Michalovi, pilotovi pestrobarevného balónu Chad se protočily panenky. „Tudy ne, tady je bezletová zóna. Na to jsou mezinárodní konvence, za jejich porušení se v lepším případě bere pilotní licence.“

„No, dělej, jak myslíš, ale já ti říkám, že vždycky s balonem lítáme tudy,“ pronesl s jistotou Alket Islami, albánský dobrodruh, paraglider a fotograf s šátkem uvázaným na piráta. Náš spojenec v Albánii. Víc paragliderů tato země snad ani nemá. „Nesmíš přeletět tuhle silnici, jinak je všechno jedno.“

Vhuuuuam, přeletělo nám nad hlavami dopravní letadlo, které se chystalo na přistání. „Balon, to není éro ani padák. Je jako zaoceánský parník, každý manévr má svoje zpoždění, svoji reakční dobu!“ Alket už neposlouchal, odešel pro další kafe.

Domy v odstínu starých filmů

Michal to neměl lehké. Podíval se na mě utrápenýma očima a já navázal: „Přece jsme to sem netáhli skoro dva tisíce kilometrů zbytečně?

„Petře,“ začal náš pilot intonací venkovského učitele, div že neslabikoval jako v první třídě, „řídil jsi někdy horkovzdušný balon? Ne? Ale všimnul sis, že to nemá volant ani křídla, že jo!? Balon je veliká věc, která je nesená vzdušnými proudy. Jediné, co může pilot dělat, je, že rozpozná meteorologickou situaci, přečte směry vzdušného proudění v různých výškách a podle toho je schopen jakž takž koordinovat pohyb. Pokud ale prostě fouká jedním směrem, nemůžeš letět jinam. Ro-zu-míš?!“

Balonové létání je zcela závislé na počasí a přistávací ploše. Z tohoto úhlu pohledu je každý přelet obydlené oblasti velkým dobrodružstvím. Na natočený materiál se můžete podívat a pokochat se nádherou unikátního pohledu na Tiranu z nějakých tří set metrů. Je to jako putovat v čase, jako návrat do filmů italských neorealistů. Současnou podobu hlavního města skutečně navrhovali italští architekti, které do země pozval samozvaný král Zog. A jak se domy během komunistické vlády Envera Hodži moc neopravovaly, barva jejich fasády vybledla a získala odstín jako ze starých filmů.  Když si pustíte záznam letu, zkuste se vžít do role pilota a hledejte místo pro přistání. Jak říkám, zdánlivě uvolněné, klidné plutí vzduchem v sobě skrývá napětí, jako v kině…