První dojmy z Alžíru

Při cestě do Alžíru jsem vůbec nevěděl, co od této země očekávat. Jasně, člověk si přečte a nastuduje spoustu materiálů a průvodců, ale skutečnost je potom rozhodně jiná. Já to měl navíc zpestřené tím, že jsem tam jel hlavě kvůli závodu Triathlon North Africa Ironman, takže takové to cestování a poznávání bylo až ve druhém plánu. Musím přiznat, že jsem byl hodně mile překvapený.

Petr VágnerZdroj: Petr Vágner

Z Prahy jsme jeli s přítelkyní Silvií, která mi dělala veškerý support a parťáka na závodech. Letěli jsme z Prahy do Paříže a dalším letem do Alžíru. Bohužel tady jsme měli pouze jeden den na aklimatizaci. Po ubytování na hotelu jsme hned vyrazili do víru velkoměsta. Na místním tržišti jsem ochutnal třeba „čach čocha“, což je něco jako naše lečo nebo místní pokrm z rajčat, cibule a vajíčka.

maso na grilu, večeře přímo ve městě AlžíruZdroj: Petr Vágner

Cesta saharskou pouští

Druhý den jsme pokračovali dále vnitrostátním letem až do Becharu, následně jeli ještě saharskou pouští asi hodinu autobusem až do místa závodu, což bylo město Taghít. Místo kdesi v poušti severní Sahary. Přes den tady na konci února bylo hodně proměnlivé počasí. Ráno chladněji okolo 7 °C, přes poledne 30 °C a večer se zase ochladilo na podzimní bundu. Jako ostatní závodníci jsme byli ubytovaní v nově postaveném hotelovém komplexu Bladi hotel Palace, který byl jenom den před naším příjezdem dostavěný a slavnostně otevřený, takže jsme byli rovnou součástí kolaudačky. Hezky načasované.

Nezapomenutelný závod Ironman

Každopádně už jenom samotný závod Ironman a ještě v saharské poušti byl pro mě obrovský zážitek! Když si představíte: necelé 4 km plavání v místní oáze, která měla 14 °C, následně 180 km na kole ve 36 °C a potom ještě běh 42 km v rozpáleném saharském písku, kde mě navíc zastihla písečná bouře. Tak na tohle se opravdu nedá nikdy zapomenout.

závod Triathlon North Africa Ironman, v poušti severní Sahara, běhZdroj: Petr Vágner

Tradiční beduínská večeře ve stanu

Po závodě nás všechny závodníky organizátoři bratři Atarasiové ještě pozvali na tradiční beduínskou večeři ve stanu v poušti. Nutno podotknout, že v Alžíru, zvláště potom tady v poušti v Taghítu, nejsou na turisty vůbec zvyklí, takže nás pořád a všude (dokonce i na závodu hlídali vojáci, nebo tajní policisté). Bylo to prý hlavně kvůli tomu, aby se nám turistům/závodníkům nic nestalo. Je to nařízení alžírské vlády. Je milé, když se vám snaží místní vysvětlit a ukázat, jak žijí, jak vypadá jejich skromný život. Hostí vás tradičním alžírským černým čajem s mátou a cukrem, k tomu hrají beduíni muziku a ochutnáváte místní pokrmy. Jenom mě na závěr hostiny trošku zaskočila otázka, jak mi chutnal velbloud. No?… Asi bych tam dal příště více papriky…

Kafe a zákusek ve městě AlžírZdroj: Petr Vágner

Po závodě nám s přítelkyní Silvií ještě zbyl nějaký čas, kdy jsme společně navštívili místní tržiště v Taghítu, vyšplhali do skalnatého výběžku přímo nad městem, kde bývala francouzská pevnost nebo jsme si udělali výlet do pouště a pozorovali z nejvyšší duny západ slunce.

A tohle všechno člověk v turistických příručkách a brožurách rozhodně nenajde!