Ztracená cesta v Afghánistánu
Uplynul rok od chvíle, kdy Spojené státy po dvaceti letech stáhly své vojenské síly z Afgnánistánu, a Tálibán se znovu dostal k moci. Jak dnes vypadá nejdůležitější afghánská dálnice číslo jedna, známá spíše jako „okružní silnice“? Měla být symbolem lepších zítřků, ale nyní je spíše ukazatelem skutečné úrovně života v této zemi.
Na kus asfaltu mezi Kábulem a Kandahárem – je to jeden úsek okružní silnice kolem celé země, dlouhý 2 200 kilometrů – vynaložily Spojené státy stovky milionů dolarů, aby urychlily cestování a podpořily obchod mezi hlavním a druhým největším městem státu. Rekonstrukci silnice zahájily v padesátých a šedesátých letech minulého století Sovětský svaz a Spojené státy – v době studené války to byli protivníci soupeřící o vliv nad Kábulem. Válka a zanedbávání trvající desítky let zanechaly Kábul v troskách a v roce 2001 zůstalo mezi oběma městy jen padesát kilometrů zpevněné cesty.
Budoucnost ve znamení blahobytu?
Jakmile byl v roce 2003 opraven a znovu otevřen úsek mezi Kábulem a Kandahárem, americký vyslanec Zalmay Khalilzad prohlásil: „Stojíme doslova na cestě do budoucnosti Afghánistánu… a je to budoucnost ve znamení blahobytu. Je to mírová budoucnost.“ O devatenáct let později by putování po rozbité silnici z člověka vytřáslo duši a sama dálnice je dnes svědectvím o korupci a násilnostech, jež zavládly namísto blahobytu.
Děti jako silničáři
V provincii Vardak necelou hodinu jízdy na jih od Kábulu se povrch silnice začíná rozpadat. Je posetý krátery od tálibánských výbušnin a znehodnocený vlnkami, které se vytvořily v levném asfaltu. Vdovy v burkách žebrající o milodary a chlapci s lopatami jsou signálem, že řidiči zde musí zpomalit, protože silnice je poškozená výbuchy bomb. Při nedostatku pracovních čet, jež by opravovaly zničenou silnici, nastupují děti – od svítání do soumraku plní trhliny hlínou, a když mají štěstí, dostanou za celý den spropitné dva dolary.
Desítky policejních stanic na cestě jsou opuštěny. Ocelové dráty, které sloužily jako opora hliněných obranných valů, byly odcizeny a odvezeny do šrotu. Hromady udusané hlíny se po deštích rozpadají a při pohledu z dálky připomínají starověké ruiny. Vraky tanků zničených během sovětské okupace v letech 1979–1989 stojí na dohled od rozbitých amerických obrněných vozidel vyrobených a zneškodněných o několik let později – a tato zneklidňující směsice vypovídá o nedávném budování jednoho státu, jež se vymklo kontrole.
Ilustrační foto
Změna k lepšímu nepřišla
Před rokem zavládla úleva, že dlouhá válka, v níž zahynulo více než 150 000 Afghánců, je u konce a že bylo obnoveno zdání pořádku. Jenomže lidé také propadají zoufalství nad tím, že nový tálibánský režim není o nic mírnější než jeho původní podoba.
Navzdory slibné amnestii pro bývalé nepřátele a navzdory ohledům na práva menšin a žen vykonali příslušníci hnutí Tálibán okamžité popravy příslušníků vládních sil, kteří se vzdali. Tálibové nezastavili sektářské útoky a agresivně potlačili snahy o začlenění žen – neumožnili jim ucházet se o některá místa ve státní správě, přiměli moderátorky televizního zpravodajství, aby si zahalily tvář, a zakázali dívkám studovat na středních školách. Od chvíle, kdy moc ve státu převzalo hnutí Tálibán, začalo strádat národní hospodářství, závislé na mezinárodní humanitární pomoci. Podle informací Světového potravinového programu trpí hladem 95 procent obyvatel Afghánistánu.
V některých oblastech vládne neúprosná chudoba. Často se objevují zprávy o rodičích, kteří prodávají své dcery jako dětské nevěsty, aby vůbec opatřili jídlo pro rodinu. Rozmáhá se také prodej ledvin na transplantace. Od doby, kdy se kvůli suchu neurodila ani polovina obvyklého množství pšenice a kdy sucho decimovalo chov ovcí, se obyvatelé horské vesnice Dazvarí ležící nedaleko hranice s Turkmenistánem spoléhají na dodávky potravin od OSN.
Více v říjnovém vydání National Geographic, které si můžete stáhnout v elektronické podobě ZDE
