KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: Zůstaňte na koni aneb Jak fotografovat psy a jiná zvířata
V tomto díle kurzu fotografování pohlédneme do očí šelmám a jiným zvířatům, prozkoumáme, jak se dají fotografovat bez ultradlouhých skel, a dojdeme k zásadním závěrům o zoologických zahradách.
JAK FOTIT SVĚT: Kurz fotografování Jana Rybáře (9. díl)
Smiřte se s tím, že bez speciální výbavy dobrou fotku opravdu divokého zvířete neuděláte.
Nejprve krátký příběh o tom, jak snadné je stát se guruem v oblasti fotografie. Můj kamarád si koupil zrcadlovku. „Chci mít konečně skvělé fotky svého psa,“ pravil. Psa má hodně rád, a tak na zrcadlovce nešetřil. Po čase mi ovšem sdělil, že to byly vyhozené peníze. Pes, vysvětlil mi, se totiž zejména v běhu a za soumraku jeví značně rozmazaným. A že fotoaparát prodá.
„Zkus v režimu P zvednout ISO a zkrátit čas,“ poradil jsem mu. „Co to je ISO?“
„No, to je takové to číslo, které když zvedneš, pes za soumraku přestane být černou rozmazanou skvrnou.“
Kamarád to zkusil, pes se díky kratšímu času přestal rozmazávat a já se v jeho očích stal vzývaným fotomágem. Jednoduché, že? A co z toho plyne? To, že ISO je nejpodceňovanější věc na světě, a že focení zvěře je prostě disciplínou zcela zásadní.
Zvíře bez hodně dlouhého skla
Tentokrát tedy budeme fotit zvířata. Ale hned na začátek důležité upozornění – nebudeme se zabývat přímo tou fascinující disciplínou zvanou focení divokých zvířat. K té je třeba speciální vybavení, přinejmenším opravdu dobrý teleobjektiv značné váhy a ceny v řádech stovek tisíc (a možná by se hodilo i malé letadlo, však ty obrázky migrujících hus v letu jistě znáte).
Zkoumat – tak jako v celé této sérii – budeme „focení běžného života“, tedy ony situace, v nichž se nám zvíře prostě nějak dostane do záběru a my máme po ruce tak maximálně objektiv dvoustovku (neříkejte mi, že na obyčejné cesty vláčíte něco o moc delšího).
K úvodnímu příběhu je ovšem třeba dodat, že v očích kamaráda jsem brzy opět zcela klesl. Volal mi totiž, že má další problém: v zimě není schopen svého miláčka hezky vyfotit na sněhem pokrytých pláních nasvícených sluncem. Buď, stěžoval si, je pekelně přesvícený sníh a pes více méně v pořádku, anebo je sníh, jak má být, ale zvíře připomíná jednolitou temně černou masu bez chlupů a ušlechtilého výrazu.
„Počkej na jaro, tohle se prostě vyfotit nedá,“ poradil jsem mu. Totiž – ono to vážně nejde: mezi psem černým jak uhel a jiskřivě bílými závějemi je tak velký kontrast, že ho prostě čipy kamery nejsou schopny zachytit. U kamaráda jsem klesl, ale pravda je pravda. Ano – jsou prostě věci, které se skoro vyfotit nedají, pes nepes, mág nemág.
Skloňte svoji tvář (a objektiv)!
Pro focení lidí a zvířat platí – možná překvapivě – hodně podobná pravidla. Jak budete fotografovat lidskou tvář? Ano, přitáhnete si ji zoomem a bude se snažit být s ní v jedné rovině. Podhledy i nadhledy tvář přece dramaticky zkreslují. Tak proč tedy, zní otázka, lidé své miláčky fotografují seshora? Jen si to zkuste, snížit se do úrovně očí psa, kočky, králíka či krajty a uvidíte ten rozdíl.
Zahlédnete to i na fotografii ušlechtilého a aristokratického psa z britského honu na lišku – to je taková ta tradiční kratochvíle, při níž šlechtici i lid takzvaně prostý cválají na koních anglickou krajinou za smečkou psů pronásledujících lišku.
Jednou jsem se na tento hon vydal v koňském sedle a byl to v mnoha směrech křest ohněm, protože – marná sláva – skákat přes vysoké kamenné zídky s foťákem kolem krku vyžaduje jistou dávku odvahy či spíš šílenství. No a fotografování zvířat v pohybu z jiného zvířete v pohybu vyžaduje i trochu fotografické disciplíny a teorie.
Zkrátka: fotografování zvířat je onou situací, kde je většinou třeba zapomenout na jindy oblíbené automatické programy. Buď se zvíře hýbe, a je tedy třeba zkrátit čas, jinak bude vše rozmazané. Anebo se zvíře nehýbe, zato je dost daleko, a tak na něj šponujete svůj teleobjektiv. No čím více bude přitahovat, tím snáze se vám „dlouhé sklo“ rozklepe. Tedy i kvůli tomu je třeba držet čas co nejkratší… (A jak už ví můj kamarád z úvodní historky, kdo chce hodně zkrátit čas, musí většinou sáhnout k vyššímu ISO, ani to automatika neudělá za vás)…
A nemyslete si, že focení z koňského hřbetu je to nejhorší – psi, koně i lišky totiž zůstávají alespoň nad zemí. Před pár lety na Floridě jsem zkoušel, jaké to je počítat při západu slunce aligátory na speciálních vznášedlech schopných překonat záludné mokřady. Krása! (Ale udělat dobrou fotku, uf….)
A ještě jedno pravidlo: nechtějte, aby ta zvířata byla moc krásná, prostě se smiřte s tím, že bez speciální výbavy dobrou fotku opravdu divokého zvířete neuděláte. A že mnoho z těchto fotografií bude v kategorii snímků „na památku“. Takový je holt život.
K tomu ještě jedna krutá historka: na jedné cestovatelské akci se fotograf oprávněně chlubil svými úlovky z Afriky. Krásní lvi, sloni, dokonalé detaily, pěkné. Jenže ho téměř rozplakala jedna dáma, která mu v dobré víře začala vykládat, jak i ona udělala „úplně stejné“ fotky při návštěvě zoo, no a že tedy i ona miluje to focení zvěře.
V čem je pointa této historky? Že ta upřímná dáma měla pravdu. A že tak jako u jakéhokoliv jiného focení musí i fotka zvířete zachycovat kouzlo a jedinečnost okamžiku. Což se sebehezčím detailem lvího oka prostě nedosáhne…
Příklad: vyrazíte-li na Borneo, není možné se vrátit bez opic. Varianta A: Plavíte se mokřady na rozvrklané lodi, slyšíte, jak nad vámi skáčou ta báječná stvoření jménem kahau nosatý, nadáváte jim, že se nechtějí ukázat, smutně hledíte na nepříliš dlouhou „dvoustovku“, kterou stejně asi moc z kymácející se lodi neudržíte, a říkáte si, no tak alespoň jednu fotku „na památku“ snad uděláte.
Varianta B: Konečně jste blízko další mytické opici: orangutanovi, symbolu Bornea. Ošetřovatel ho drží v rukách, chlapík tedy trochu překáží, ale to nevadí, bude to krásný portrét!
Výsledek (viz obrázky): A. nosatá opice držící nosaté opičátko, vyzvětšovaná fotka za hranicí použitelné kvality. Ale má prostě kouzlo. B. Krásný orangutaní portrét. Ale co to na něm chybí? Něco „navíc“. Tuhle fotku jste už viděli tisíckrát. A sami si ji můžete pořídit v zoo. Zkrátka nuda.
Co dělat? Koupit si pořádný objektiv a zpátky na Borneo!
