Příští zelená revoluce

Věda zabránila potravinové krizi v 60. letech minulého století. Může nás zachránit ještě jednou? Významnou roli budou hrát nové moderní vysoce produktivní plodiny. Ale zemědělství se nemůže spoléhat jen na biotechnologii.

Příští zelená revoluce

Úryvek reportáže Tima Folgera a fotografa Craiga Cutlera z českého vydání časopisu National Geographic, které je od 3. října v prodeji. 

Něco ničí Jumovy rostliny manioku. „Možná je to moc vody nebo příliš slunce,“ hloubá Juma Ramadhani a ohmatává chřadnoucí žluté listy dvoumetrových rostlin. Tanzanský rolník obdělává půlhektarové pole nedaleko města Bagamoyo, které leží asi 60 kilometrů severně od Dáresalámu na břehu Indického oceánu. Toho deštivého březnového rána Juma mluví s technikem z velkého města.

Opodál postávají dva z Jumových čtyř synků. Osmadvacetiletý Mark Deograti z výzkumného zemědělského ústavu Mikocheni rolníkovi vysvětluje, že za jeho potíže nemůže ani slunce, ani déšť. Skutečný zabiják manioku je malý, neviditelný. Je to virus.

Mark odlomí pár vlhkých listů. Vylétne z nich hejno molic. „Mušky velké jako špendlíková hlavička přenášejí dva druhy virů,“ říká Mark. Jeden napadá listy manioku, druhý ničí škrobovité kořenové hlízy, které jsou potravou lidí. Choroba se nazývá hnědá skvrnitost manihotu (vir CBSD)a rolníci ji obvykle odhalí až v době sklizně, což je pak katastrofa.

Juma vykopne hlízu manioku a jediným máchnutím motyky ji rozsekne. Povzdechne si – ve smetanově bílé dužině jsou jasně vidět hnědé pruhy rozkládajícího se škrobu. Sklizeň bude muset začít o měsíc dřív, aby se zachránila alespoň část úrody, kterou Juma potřebuje na prodej i pro rodinu. Ptám se, co pro něj maniok znamená.

„Mihogo ni kila kitu,“ odpovídá svahilsky. „Je pro nás vším.“

Většina obyvatel Tanzanie pěstuje plodiny pro vlastní potřebu. V Africe tak vzejde z malých rodinných hospodářství přes 90 procent veškeré úrody. A právě maniok je pro více než 250 milionů lidí základní potravinou. Daří se mu i na méně úrodné půdě, odolává vlnám vedra a sucha. Zdánlivě dokonalá africká plodina pro 21. století. Ovšem nebýt molic. Jejich výskyt se stoupá s globálním oteplením, takže viry, které napadly Jumovo pole, se rozšířily už v celé východní Africe.

Před odjezdem z Bagamoya se setkáváme s jedním z Jumových sousedů. Jmenuje se Shija Kagembe a jeho pole manioku na tom nejsou o nic lépe. Zaraženě poslouchá Marka, který mu líčí, co napáchaly viry. „Jak mi můžete pomoci?“ ptá se.

A právě hledání odpovědi na tuto otázku bude jedním z neobtížnějších úkolů tohoto století. Změny klimatu a rostoucí počet obyvatel způsobí, že pro Jumu, Kagembeho a další rolníky z rozvojových zemí – a pro všechny, které zemědělci svou prací živí – bude život stále obtížnější. Takřka po celé dvacáté století se lidstvu dařilo držet náskok v malthusiánském dostihu, který vede rostoucí počet lidí a nutnost je uživit. Podaří se to i 21. století, nebo nás postihne globální katastrofa?

Odborníci z OSN odhadují, že do roku 2050 vzroste počet obyvatel naší planety o více než dvě miliardy. Polovina z nich se narodí v subsaharské Africe a třicet procent v jižní a jihovýchodní Asii. A právě v těchto oblastech se podle očekávání důsledky klimatických změn a extrémního počasí projeví nejsilněji. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) loni v březnu upozornil na to, že celosvětové zásobování potravinami je ohroženo už dnes. „V posledních dvaceti letech se zpomalil růst výnosů hospodářských plodin, zejména rýže, pšenice a kukuřice. A v některých oblastech se zcela zastavil,“ říká klimatolog Michael Oppenheimer z univerzity v Princetonu, který je jedním z autorů zprávy IPCC. „Osobně se domnívám, že největší hrozbou, související se změnami klimatu, je zhroucení potravinových systémů.“

Před půlstoletím se na obzoru rýsovala stejně děsivá katastrofa. V roce 1959 řekl jistý ekonom během zasedání Fordovy nadace v diskusi o celosvětovém hladomoru: „Vyhlídky pro příští dekády jsou přinejlepším chmurné, přinejhorším děsivé.“ Devět let poté vyšla proslulá kniha Populační bomba, jejíž autor Paul Ehrlich předpověděl, že v 70. a 80. letech dvacátého století propuknou hladomory, které zejména v Indii zahubí stovky milionů lidí.

Dříve než se tyto pochmurné vize mohly naplnit, celosvětové zemědělství a zejména pěstování pšenice a rýže proměnila zelená revoluce. Americký biolog Norman Borlaug vytvořil metodou výběrového šlechtění zakrslou odrůdu pšenice. Ta neplýtvá silou na růst dlouhých a nejedlých stébel, ale vkládá energii do růstu jedlých zrnek. Výsledek? Více zrní z hektaru. Podobně tak úspěchy filipínského Mezinárodního ústavu pro výzkum rýže (IRRI) zásadně ovlivnily výnosy rýže, která živí téměř polovinu světa.

Od 60. do 90. let dvacátého století se v Asii výnosy rýže a pšenice zdvojnásobily. Přestože počet obyvatel Asie vzrostl o 60 procent, ceny obilí a rýže dokonce klesly. Průměrný Asijec spotřeboval téměř o třetinu více kalorií a chudoba se snížila přibližně na polovinu.

Pokud chceme v nastoupené cestě pokračovat ještě v roce 2050, potřebujeme novou zelenou revoluci. Existují dvě rozdílné představy, jak by mohla vypadat. První vychází z nejnovějších technologií a klade velký důraz na pokračování Borlaugovy práce. Znamená to šlechtit lepší plodiny a odrůdy s pomocí moderních genetických metod.

Společnosti Monsanto přinesly řadu úspěchů i negativních reakcí, hlavně postupy genetického modifikování plodin, které byly poprvé použity v 90. letech minulého století. Začalo je využívat 28 států a dnes tvoří jedenáct procent úrody světové orné půdy. Ve Spojených státech se pěstují na polovině zemědělských polí, asi devadesát procent kukuřice, bavlny a sojových bobů je tam geneticky modifikováno. Američané jedí tyto zemědělské produkty téměř dvacet let, zatímco využití geneticky modifikovaných plodin v Evropě a na většině území Afriky hodně zablokovaly diskuse o jejich bezpečnosti a vlivu na životní prostředí.

Konkrétní geneticky modifikované plodiny, jimž razil cestu Fraley ve firmě Monsanto, byly sice pro samotnou společnost a pro mnohé zemědělce ziskové, ale nijak nepomohly přesvědčit veřejnost o výhodách technologicky vyspělých zemědělských metod. Společnost Monsanto prodává pod značkou Roundup Ready osiva, geneticky upravená tak, aby byla imunní vůči herbicidu Roundup, který také vyrábí Monsanto. Zemědělci tak mohou klidně postřikovat svá pole herbicidem, aby se zbavili plevelů, aniž by poškodili svou geneticky modifikovanou kukuřici, bavlnu nebo sóju. Smlouva se společností Monsanto jim ovšem nedovoluje, aby si dali stranou osivo pro další setbu, takže každý rok musí nakupovat nové patentované osivo.

Přestože neexistují jednoznačné důkazy o tom, že by Roundup nebo plodiny Roundup Ready nebyly bezpečné, zastánci alternativní představy příštího rozvoje zemědělství považují drahé geneticky modifikované osivo za nákladnou součást nefunkčního systému. Tvrdí, že moderní zemědělství se až příliš spoléhá na umělá hnojiva a pesticidy. Nejenže jsou pro rolníky jako Juma nedostupné, ale kromě toho znečišťují půdu, vodu i vzduch. Umělá hnojiva na polích uvolňují skleníkové plyny a navíc se při jejich výrobě spotřebovávají fosilní paliva.

„Volba je jasná,“ říká další laureát ceny World Food Prize Hans Herren, ředitel švýcarské neziskové společnosti Biovision. „Potřebujeme zemědělskou metodu, která bude mnohem ohleduplnější vůči krajině a ekologickým zdrojům. Musíme změnit paradigma zelené revoluce. Zemědělství s nákladnými vstupy nemá budoucnost – potřebujeme něco jiného.“ Herren se domnívá, že pro všechny malé zemědělce v různých koutech světa existují vhodnější způsoby, jak odradit škůdce a zvýšit výnosy.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.