Osmitisícovky Radka Jaroše: Nanga Parbat (8 126 m n. m.)
Jako jediný Čech zlezl Radek Jaroš 13 osmitisícovek. Už jen jedna mu zbývá, aby zdolal všech 14 vrcholů. Před několika lety byl na deváté nejvyšší hoře světa, na osmitisícovce Nanga Parbat.
Obvykle "Nahá hora" byla ten rok hodně oblečená v sněhovém závoji. Tolik sněhu nebylo posledních 15 let…
Kromě odvahy a všeho, co horolezci v extrémních podmínkách potřebují, si Radek Jaroš s sebou bere i fotoaparát, aby zachytil každou cestu do nebeských výšek. Zážitky pak každoročně zpracovává také v kalendářích, které jsou unikátním svědectvím extrémních výkonů všech členů výpravy. Přinášíme ukázky z expedice na Nanga Parbat a K2, osmitisícovek, na které se vydal v roce 2005.
TEXT A FOTO: RADEK JAROŠ.
| Kalendáře si můžete objednat na e-shopu Radka Jaroše, který najdete na jeho osobních stránkách www.radekjaros.cz |
SPECIÁL: Osmitisícovky Radka Jaroše
Dvě mouchy jednou ranou?
Cílem naší pouze dvoučlenné expedice ve složení Radek Jaroš a Petr Mašek byly hned dvě osmitisícovky zvučných jmen. Nanga Parbat a K2. Nanga Parbat je nejzápadněji položená osmitisícovka v Himalájích a K2 zase poslední na severozápadě stojící osmitisícovka v pohoří Karákorám.
Co se týká obtížnosti a nebezpečí, patří obě statisticky k nejtěžším a nejnebezpečnějším. Jenom loni se z nich nevrátilo deset horolezců! Prvním cílem byl výstup na Nanga Parbat Kinshoferovou cestou v Diamirské stěně. Odlétali jsme 22. 5. 2005. Koncem května jsme postavili jako vůbec první expedice základní tábor na louce v 4 200 metrech. Problém ale byl, že i tady leželo přes metr sněhu!
Já jsem stál 28. 6. na vrcholu Nanga Parbatu. Miska (Petr Mašek) se rozhodl kvůli vyčerpání 200 metrů pod vrcholem otočit. Lezci z dalších expedic dosáhli vrcholu po společném snažení a zafixování cesty až za další měsíc! Následoval přesun pod K2, kde jsme stavěli BC v polovině července. Od začátku měsíce a do 17. 7. tam sněžilo. Den nato jsme ráno vyráželi do Španělské cesty společně s klukama z expedice Poldy Sulovskýho, kteří tady již měsíc a půl působili. Během dvou dnů jsme se dostali do 7 100 metrů. Další den jsme se v 7 300 metrech kvůli množství čerstvého sněhu, lavinovýmu nebezpečí a blížící se změně počasí rozhodli k sestupu a v BC po zjištění dlouhodobé předpovědi k ukončení expedice. K2 ten rok na vrchol nepustila opět nikoho.
Hora zahalená ve sněhovém závoji
• Nanga Parbat tak, jak jsme ho měli na očích skoro měsíc, pokud zrovna nebyl schovanej v mracích. Obvykle "Nahá hora" byla ten rok hodně oblečená v sněhovém závoji.
• U cesta na jindy rozkvetlou louku, kde měl stát základní tábor, naznačovala, že něco není v pořádku. Tolik sněhu nebylo posledních 15 let.
• Ve spodních partiích "jenom" pršelo, ale nikomu to nevadilo. My máme kvalitní oblečení a osel nemá rozum. Nebo naopak?
• Moje soukromý Ferrino byl největší stan v základním táboře, ale několik prvních nocí jsem v něm spal jako ve skladišti.
Cesta bouří a s lavinou v zádech
• Hora Zabiják je taky jedno ze jmen Nanga Parbatu. Při naší první cestě do stěny jsme na ledovci nafotili několik snímků, než nám došlo, že lavina míří na nás a že utíkat nemá smysl. Tlaková vlna nás povalila, ale masa sněhu naštěstí nedojela…
• Cesta bouří přes skály těsně pod 6 000 m, kdy blesky šlehaly okolo nás. Na osmitisícovce se mi to stalo
podruhé.
• Při prvním přelezení nejtěžšího skalního úseku Diamirské stěny nám sto metrů trvalo pět hodin.
• Tábor na hřebeni v 6 000 metrech jsme v mlze nacházeli jen podle fáborek, pokaždé byl totiž totálně pod
sněhem. Sníh aspoň zabraňoval tomu, aby stany roztrhala vichřice.
Souboj s lavinami, mlhou a vánicí
• Naproti nám běží uprostřed ledové stěny poprašek sněhu. Týden předtím jsme se tady probíjeli nahoru téměř souvislým proudem lavin, kdy nás při výstupu překvapilo hustý sněžení.
• Po neúspěšném pokusu prorazit sněhem a vybudovat další výškový tábor v 6 800 metrech se vracíme mlhou a vánicí do stanu CII.
• Teprve při posledním pokusu o vrchol jsme měli v Kinshoferových skalách pěkný počasí.
• Traverzy hlubokým sněhem v lavinových polích. Důvod, proč jsem zažil na Nanga Parbatu tolik strachu a nechtěl bych se tam u nikdy vrátit.
Překvapení pod lavinou
• Stopy nás dvou na Nanga Parbatu byly po roce vůbec první. Sami na osmitisícovce v 6 500 metrech těsně pod třistametrovým ledovým polem.
• Traverz lavinézním terénem od tábora v 6 800 metrech. V něm nás čekalo překvapení. Vybydlel nám ho švýcarský horský vůdce!
• Ze základního tábora vede cesta Diamirskou stěnou s převýšením 4 000 metrů! Miska se dvě stě metrů pod vrcholem správně rozhodl k návratu.
• Poslední tábor v 7 400 metrech. Za Miskou se tyčí vrchol, ke kterému jsme vyráželi těsně po půlnoci za mrazu -20 °C.
Poprvé na vrcholu úplně sám
• Dokázal jsem to! Pohled z 8 126 m. Stovky kilometrů daleko na východě se tyčí nádherná pyramida K2. Vpravo od ní vrchol, na němž jsme s Petrem u stáli – Broad Peak a další Gasherbrum I a Gasherbrum II. Ty jsou v plánu.
• Poprvé jsem stál na osmitisícovce sám. Totálně vyčerpanej Miska těsně pod vrcholem otočil. Ale patří i jemu, bez něj bych ho nedosáhl. Severní hřeben a sedmitisícové vrcholy pod ním.
• Pohled z vrcholu se nezapomenutelně zapíše do srdce a úsilí, který je potřeba k jeho dosažení.
• Druhý den nás ještě čekal sestup do základního tábora v 4 200 m k Diamirskému ledovci. Mezitím,
co jsme lezli nahoře, se tam zazelenala tráva.
Zemětřesení na rozloučenou
• Loučení s Diamirskou stěnou Nanga Parbatu. Měsíc trvalo dalším expedicím, než se po nás dvou dostaly společným úsilím na vrchol. A desítky let, ne hora vydala tělo Messnerova bratra.
• Zemětřesení mělo epicentrum nedaleko naší hory. Malá ukázka toho, co se může zřítit z úbočí.
• Další ukázka síly přírody. Suťová moréna, kterou vytlačil mohutný ledovec tekoucí do údolí.
• A ukázka síly lidského ducha. Přes veškerou nehostinnost přírody a nepříznivé klima v primitivních podmínkách je všude život.
