Barmské milovnice tabáku kouří i dřevo, hedvábí nebo bavlnu

V málokteré zemi na světě najdete tolik vášnivých kuřaček jako v Barmě. Již po několika hodinách pobytu mezi domorodci dospějete k přesvědčení, že milovnic tabákového kouře je v zemi určitě více, než kdekoliv jinde.

Zdroj: Juraj Kaman

Starší ženy si v dobách své mladosti do kuřiva přidávaly i přadena z hedvábí či bavlny…

S cigárem v ústech uvidíte patnáctileté školačky i sedmdesátileté stařeny. Ty navíc vedou i některé statistiky a podle údajů Světové zdravotnické organizace bylo přes šedesát procent barmských kuřaček z věkové kategorie 70-79 let.

Při pobytu v zemi nelze přehlédnout, že své oblíbené rozkoši se oddávají s pocitem labužníků. Na dobře míněné rady lékařů a varování před zdravotními riziky příliš nedbají.

Bafání pečlivě naditých doutníků, často objemnějších než palec, jim přináší příjemné chvíle pohody a požitku, o které se nechtějí nechat připravit.  

Kouřit se dá skoro všechno

Obyvatelé Barmy (Myanmaru) nazývají svá cigára cheroot, pojmenováním, které najdete ve výkladovém slovníku definováno jako „doutník otevřený na obou koncích“. Ačkoliv se mnoho lidí domnívá, že pořádný doutník musí být ubalený výhradně z kvalitních tabákových listů, Barmánci si recepturu přizpůsobili své tradici, odlišnému vnímání chuti a dostupnosti surovin.

Zatímco vnější vrstva bývá zpravidla tvořena vysušenými listy rostliny carbia myxa, vnitřek obsahuje směs rozdrceného tabáku kombinovaného s nejrůznějšími příměsemi, mezi kterými nechybí ani malé kousíčky speciálně dehydrovaného dřeva. Starší ženy si v dobách své mladosti do kuřiva přidávaly i přadena z hedvábí či bavlny, nebo prostě to, co večer našly pod tkalcovským stavem. Na zjemnění příliš ostré chuti se část, která se vkládá do úst, nacpala kukuřičnými plevami. Ty plnily funkci filtru.

 

Balíček doutníků? Pouhé dvě koruny!

Barmské doutníky můžete v zemi původu koupit téměř na každém rohu. Nejsou drahé. Balíček těch nejlevnějších stojí v přepočtu kolem dvou korun, za ty nejdražší zaplatíte zhruba tolik, co za balíček cigaret v Evropě. Jejich rozměry bývají různé. Od nenápadných, několikacentimetrových retek, až po objemná cigára, jen o něco menší než srolované noviny. Různá je i jejich barva.

Odstíny se pohybují od olivově zelené po sněhově bílou. Zatímco labužníci dávají přednost kuřivu vlastní výroby, většina konzumentů se spokojí s průmyslově vyráběnou produkcí. I když, pojem „průmyslově vyráběný“ neznamená v Barmě totéž co na Západě.

Většina cherootů, které se dostanou na místní trh, pochází z lokálních manufaktur. V těch jsou zaměstnávány hlavně ženy. Tedy stejná cílová skupina, která patří k hlavním spotřebitelům. Průměrná pracovnice údajně během pracovní směny ubalí kolem patnácti set cigár. Část mzdy dostává v naturáliích, takže o pěstování a udržení návyku je postaráno. Tím však zaměstnanecké „výhody“ zpravidla končí.

V továrnách často pracují i děti, které se pokoušejí, v rámci svých možností a schopností, přispívat do chudých rodinných rozpočtů. Vědí, že by měli chodit do školy, ale učením hlad nezaženou. Neutěšená situace je obzvláště alarmující v zapadlých venkovských oblastech, daleko od hlavního města. Majitelé fabrik se práci nezletilců nebrání, někde ji dokonce upřednostňují. Desetileté děti se zaučí rychle. Snaží se a mají v rukou cit, který starší dělnice, sedřené těžkou prací na polích, již často postrádají. Navíc, mají mnohem více energie než jejich maminky a spokojí se i s nižší mzdou. Mnohé z nich se těší na chvíli kdy vyrostou a budou si moc zakouřit svůj první vlastnoručně vyrobený cheroot

 

Související články