Berlín se měl stát super-městem Germanií. Zbyl z ní jen cylindr
Berlínská čtvrť Tempelhof ukrývá opravdový relikt z doby nacistického Německa. Je jediným hmatatelným důkazem plánování Hitlerovy vysněné Germanie, hlavního města Říše.
Megalomanský projekt Germanie
Adolf Hitler plánoval přebudování Berlína v „metropoli světa“, Germanii. Megalomanskému projektu dvorního architekta Alberta Speera měl vévodit Velký dóm s gigantickou kopulí. Měla být vysoká asi 300 metrů a mělo se pod ní vměstnat 180 000 lidí.
Vrchol největší kopule světa by tedy dosahoval podobné výšky jako dnešní berlínská televizní věž. Budova měla být postavena poblíž místa, kde se dnes nachází Hlavní nádraží.
Říšský sněm by vedle gigantického dómu vypadal jako nepatrná stavba.Součástí plánu bylo i vybudování centrální městské osy, která by byla lemovány budovami ministerstev, vládních budov, oper, divadel, filharmonie, lázní a mnoha dalších.
Druhým nejvýraznějším monumentem měl být Vítězný oblouk.
Obrovský betonový cylindr jako předzvěst
Pomocí obrovského cylindru chtěli stavitelé zjistit, zda by byla berlínská půda schopna tyto obrovské stavby unést. Válec z betonu byl postaven v roce 1941 na ulici General-Pape-Straße. Poblíž tohoto místa měla později stát druhá největší stavba – Vítězný oblouk.
Jak takový cylindr vypadá? Jako obrovská masa betonu, u které byste jen těžko odhadovali její účel. Váží nepředstavitelných 12 650 tun a v průměru měří 21 metrů. Dolní část je zanořená celých 18 metrů pod zemí. Návštěvník ale může vidět pouze horní část, vysokou 14 metrů.
Berlínská půda Hitlerův plán neunesla
Veškerá tato masa betonu se sbíhá do jediného těžiště a v podzemí se také nacházelo měřicí zařízení. Představa stavebních inženýrů byla taková, že pokud válec klesne dolů o méně než 6 cm, považovali by podloží za dostatečně stabilní pro stavbu obrovských budov. Válec však klesl o 18 cm.
Po válce měla být stavba zbourána, ale to nakonec nebylo možné realizovat, protože se nachází v obytné čtvrti. Později budovu zkoumali vědci a po jejich odchodu v roce 1983 vyvstala otázka o jejím budoucím využití. V roce 1995 byla zařazena na seznam historických památek, později opravena a od roku 2009 je otevřena pro veřejnost. Slouží jako varovné memento.
