Na jedné z cest z redakce z Tachova se zastavuji v Plané u sádek, protože už z křižovatky vidím, jak na jedné z lamp osvětlení sedí čáp. Je teprve začátek března roku 2010. Stativ, fotoaparát, cvaknutí spouště a černobílý opeřenec je můj. Takto lovím už hezkou řádku let a občas si vzpomenu na dávný pořad v televizi Lovy beze zbraní. Snímek pak ukládám do redakčního systému, aby ho mohli použít kolegové. A zde začíná náš příběh.

Začalo to fotkou kroužku

Obrázek čápa z Plané se po několika dnech objevuje na stránkách Moravskoslezského deníku. Toho si všímá ornitolog Josef Vrána a hlavně kroužku na noze čápa. Zasílá mi tedy mejl s prosbou, zda mám originál fotografie a jestli náhodou nemám fotku z jiného úhlu, aby se dalo přečíst celé číslo na kroužku. Nemám, a tak identifikujeme jen část informace. Od té doby ale uplynuly už tři roky.

Letos příběh pokračuje z jara. To jsme u čápů černých. Helena Žežulková, která chová ovce na Jedlině, a zasloužila se v minulosti o záchranu jednoho hnízda černých čápů, mi volá. „Tondo, ráda bych, abys přijel nafotit černé čápy na hnízdě. On sem nemůže teď přijet František Pojer a ornitologové potřebují odečíst kroužek jednoho z dospělých,“ zní ze sluchátka a já přitakávám. Podmínkou ale je nevyzrazení místa a naprostá tichost při pozorování. Vypravuji se tedy následující týden do lesů nad Lesnou. Sedíme tiše ani nedutáme. Sotva jeden přilétne, okamžitě bere roha a je pryč. Fotka kroužku tedy není a my se domlouváme, že další pokus bude až poté, co mladí budou umět létat. Černí čápi jsou totiž nejen velice vzácní, ale také hodně ostražití a byli by při rušení schopni hnízdo opustit a nechat mladé napospas.

Nedaří se

Po dalších týdnech má František Pojer přednášku v Muzeu Českého lesa v Tachově. S napětím sleduji vyprávění o Africké odyseje o čápech s batůžky. Kdo by neznal jména černých čápů jako Kristýna nebo Oskar. Zakladatel projektu spolu s Miroslavem Bobkem tehdy rozhlasákem a dnes ředitelem pražské zoo a s týmem dalších lidí podnikali společně výpravy do Afriky, aby sledovali jednak vlastní cestu čápů a také jejich zimoviště. Rovnou z muzea ten den jede doktor Pojer do Plané. Chce tam odečíst kroužek právě toho čápa, kterého jsem před třemi roky fotil. A zde se příběhy střetávají. Na žádost Josefa Vrány se totiž snažím už několik dní odečíst číslo na kroužku. Jenže mi to nejde ani náhodou. Jakoby v předtuše červenonozí opeřenci nepřilétají a když, tak jsou příliš vysoko na komíně bývalé sodovkárny.

Koukám do horního patra budovy dětského domova, která je naproti komínu a jako stvořená pro pozorování čápů. Prosím tedy ředitele domova Jiřího Kotschyho, zda by bylo možné z jednoho z horních oken pořídit pár fotek čápů. Souhlasí. Teď jen, aby to vše vyšlo. A taky vychází, jen je důležité si počkat.

Pojer má úspěch, čte číslo na kroužku

Opět uteče nějaký ten týden a mě zvoní mobil. Volá pan Pojer, že jede od hnízda čápa černého v lesích nad Lesnou rovnou do Plané. U černých čápů měl štěstí, tak zkusí ještě ty bílé. Slovo dalo slovo a za hodinu se setkáváme u dětského domova. Jenže čápi nikde. A to ani mláďata. Divné je, že ještě naposledy tam byla. Jdeme tedy do domova, vítají nás milé paní a ukazují okno, odkud je možné fotit. A ejhle. První pohled nás ohromí. Čápi totiž mezi tím přilétli. František Pojer bere dalekohled a prakticky ihned odečítá číslo na kroužku. Je to on. Ten, kterého jsem fotil před třemi lety. Na kroužku je i patrný název německé ornitologické stanice Radolfzell, která sídlí u Bodamského jezera. Čáp tedy byl s největší pravděpodobností okroužkován v Německu, údajně někde na severu dostal kroužek s číslem 04809, pak putoval do Čech a tři roky pravidelně hnízdil v Plané. Zatím jde o nepotvrzené údaje, ale zřejmě to tak bude. Radost z úspěchu nám poněkud kalí nepřítomnost mláďat. Jak se později dovídáme, uhynula při prudkých deštích koncem jara. Na nervózních čapích rodičích bylo vidět, že jim něco chybí. Napadá mě myšlenka, že v dětském domově jsou děti bez rodičů a naproti na komíně rodiče bez dětí.

Vejce spadlo 
na zem, mládě 
se vylíhlo

Vždy mě zajímaly neobvyklé příběhy. Jako laik se prostě vždy divím, když se dozvídám nové informace třeba o čápech. Příběh má ale pokračování právě v osobě ornitologa pana Pojera, který u nás na Tachovsku opakovaně působí. Pro návaznost se musíme v našem vyprávění přesunout do loňského jara, konkrétně na začátek května. Tou dobou jede František Pojer do Vysočan u Boru zkontrolovat hnízdo. To sice před lety zničili těžaři při kácení stromů, ale Karel Makoň z Plzeňské Záchranné stanice živočichů tam udělal se svými kolegy umělou hnízdní podložku. Rok se nic nedělo. Loni tam zahnízdil párek černých čápů. Jenže při zmíněné kontrole našel duchovní otec kroužkování a sledování čápů černých vejce vyhozené z hnízda. Leželo u paty obrovského modřínu. „Vejce jsem opatrně vzal a volal Karlovi, co s tím. Doporučil líheň Vlastimila Voráčka v Roupově,“ popisuje Pojer. Stručně řečeno, v líhni dokázali neuvěřitelné. Mládě odchovali. Jak ho ale naučit létat?

Pečlivě naplánovaná adopce mláděte proběhla 12. června. „Na základě výsledku monitoringu a kroužkování mláďat čápů černých na námi sledovaných lokalitách a hnízdech, jsme k adopci vytipovali již několik let úspěšně obsazované a kontrolované čapí hnízdo u Chrančovic. Zde byla, rovněž na námi zhotovené hnízdní podložce, dvě zhruba tak o pět dní starší mláďata než to naše. Zejména lokalita a počet mláďat na hnízdě byl k adopci nejvhodnější, a proto jsme při kroužkování našeho odchovance do hnízda přidali,“ přibližuje čapí příběh Makoň a vypráví dále: „Následovala série několika kontrol úspěšnosti adopce a jejího významu. Při této činnosti byla průběžně pořizována fotodokumentace tak, abychom věděli, zda mládě bylo adoptivními rodiči a sourozenci přijato. Kontrola adoptovaných mláďat či vypuštěných živočichů je pro nás velice důležitá a má svůj přínos zejména pro naši další práci. Každá informace o tom, že zvíře bylo adoptivními rodiči přijato, zda žije a opět se plnohodnotně začlenilo zpět do přírodního systému má cenu zlata, a to i za předpokladu, že se prokáže opak. V tomto případě vše běželo podle plánu a mládě na hnízdě rostlo tak, jak mělo.“

Ptáte se, zda opravdu naše černé čápě umí létat? Umí. Velkou radost měli ochránci zvířat, když jejich kolega doktor Pojer poslal zprávu o odečtení kroužku tohoto mláděte na zastávce při jeho cestě do teplých krajin. „Podle informací z dopisu byl náš odchovanec viděn ve skupině devíti čápů černých, pozorovaných ornitologem Jiřím Neuderte loni 13. září na lokalitě u Sedlíkovic u Českých Budějovic,“ říká Karel Makoň. A tady příběh černého čápa z Vysočan, adoptovaného do hnízda na Plzni – severu a zastiženého v Sedlíkovicích na jihu ČR, prozatím končí. Letos je ale situace o poznání smutnější.

Na hnízdní podložku do Vysočan sice pár čápů přilétl a dokonce se jim vylíhlo mládě. Jeho fotografie se objevuje pak i v našem listě. Letos v polovině června se tam vypravuje další z ornitologů a to Karel Machač. Mládě s bílým peřím a žlutavým zobákem je vskutku nádherné. Jenže je až příliš malé a zůstává tedy bez kroužku. A protože mladí černí čápi jsou sněhově bílí oproti bílým čápům, jejichž mláďata mají černé znaky, uveřejňuji v Tachovském deníku soutěž. Čtenáři určují, co je na fotografii. Pět jich správně uvedlo druh, jeden dokonce napsal i latinské jméno.

Šťastný konec? 
Tak napůl

Zde na konci by slušel happy end, jenže pravdou je opak. Při následné kontrole našli ornitologové zmíněné mládě mrtvé. Loni život z vyhozeného vejce byl letos vystřídán smrtí jediného potomka. Letošní sezónu hodnotí odborníci vůbec jako špatnou a to nejen pro čápy, ale pro ptactvo obecně. Chladné, deštivé jaro s dlouhým nástupem léta udělalo své. Nyní už navíc tři týdny je vedro a nespadla ani kapka z nebe. Čápi právě dokrmili mladé a ty se chystají k prvnímu vzletu z hnízda. Kolik jich ale doletí do Afriky a kolik z nich se opět vrátí, zůstane otázkou minimálně do příštího jara. Mnozí z černých i bílých čápů jsou na noze ozdobeni kroužkem a některým pomohli k životu ornitologové. Díky nim víme o vzácných opeřencích zas o něco více.

Dodatek:

Čapí Metuzalém z Plané je rekordman v České republice

Čáp, který letos hnízdil v Plané na komíně naproti dětskému domovu, je svým způsobem český rekordman. Jde totiž o jednoho z nejstarších u nás. V polovině července jsem psal v Tachovském deníku  a na mém blogu v článku Bílí i černí čápi prožívají na Tachovsku ráj i peklo také o tomto poslu jara. Jenže tou dobou nebylo ještě stoprocentně potvrzeno zda jde právě o čápa kroužkovaného v Německu a vyfoceného v roce 2010 v Plané.

Vše tomu sice nasvědčovalo, ale teprve v minulých dnech jsem dostal potvrzující zprávu od Františka Pojera, zakladatele Africké odysey. „Tak je to opravdu jakýsi čapí Metuzalém, i když je to paní čápice. Je to doplnění vašeho čapího příběhu, doufám, že se vrátí i příští rok a bude úspěšně hnízdit,“ dal vědět ornitolog Pojer, se kterým jsme o prázdninách nafotili kroužek na noze čápa v Plané.

Ukázalo se, že plánský čáp, v našem případě čápice,  je tedy přesně tou, která byla okroužkována německou kroužkovací stanicí Radolfzell v Schwarzachu na severu Bádenska a to 27. července roku 1992.

„V literatuře se uvádí nejstarší čáp (asi z Německa) 26 let a u nás je zatím nejstarší 21 let a 9 měsíců a 11 dní z jižních Čech,“ dále pokračoval ornitolog. Čápici z Plané  bylo o prázdninách v době pozorování 21 let a asi  měsíc. Tedy o několik měsíců méně, než je věk nejstaršího známého čápa vylíhlého, okroužkovaného a pozorovaného v Čechách.

Jak to ale všechno ornitologové vědí? Každý okroužkovaný čáp má kroužkovací stanicí založen Report of a ringed White Stork, tedy Kartu značeného čápa bílého. Do ní se postupně doplňují údaje o pozorování a ornitologové mají systém vzájemného sdílení těchto dat.

Proto například vědí, že čáp bílý okroužkovaný v německé Böhle  12. července 1986 byl spatřen v Náchodě 3. dubna 2010 a tou dobou mu bylo úctyhodných 8666 dní což je téměř 24 let. Další čapí rekordman pochází z obce Štěkeň. Okroužkován byl tak jako většina čápů, a to několik týdnů po vylíhnutí 1. července 1982 a pozorován byl 22 let poté v Plané nad Lužnicí.

Podle odborníků se čápi bílí dožívají obvykle osmi až deseti let. Popisovaní  čápi včetně naší plánské čápice patří tedy bezesporu k čapím rekordmanům, co se týká jejich věku.

Poděkování za spolupráci 
a vstřícnost si zaslouží: František Pojer, Karel Makoň, 
Karel Machač a Jiří Kotschy.