V roce 1418 se otcové města Florencie konečně začali zabývat obrovským problémem, jemuž po desítky let nevěnovali pozornost: ohromnou dírou ve střeše katedrály. Roční období se střídala a zimní deště i paprsky letního slunce dopadaly na hlavní oltář katedrály Santa

Maria del Fiore – či spíše na místo, kde měl hlavní oltář stát. Předchůdci oněch městských hodnostářů zahájili stavbu chrámu v roce 1296, aby Florencii předvedli světu jako jedno z hlavních hospodářských a kulturních center Evropy, které zbohatlo na vysokých financích a obchodu s vlnou a hedvábím.

Později bylo rozhodnuto, že vrcholnou chloubou stavby bude největší kupole na světě, která zajistí, aby chrám byl „působivější a krásnější, mocnější a ctnostnější“, než jaký kdy byl postaven. Tak přikázali florentští velmožové.

Po mnoha desítkách let to ovšem nevypadalo, že by někdo měl uskutečnitelnou představu, jak postavit kupoli o průměru zhruba 45 metrů, zvláště když by se se stavbou muselo začít 55 metrů nad zemí, kde končily již postavené zdi. Stavební komisaře trápily i jiné otázky. Jejich stavební plány se vyhýbaly obloukovým pilířům a lomeným obloukům tradičního gotického slohu, jež byly tehdy oblíbené u soupeřících severních měst, jako byl Milán, úhlavní nepřítel Florencie. To však byla jediná architektonická řešení, o nichž bylo známo, že jsou u takové rozsáhlé stavby použitelná.

Mohla by kupole vážící desítky tisíc tun přetrvat bez nich? Bylo v Toskánsku dost dřeva na lešení a bednění potřebné k vytvarování zdiva kupole? A bylo by vůbec možné postavit kupoli na osmibokém půdorysu podlahy daném existujícími zdmi, aniž by se zhroutila dovnitř při zaoblování zdiva směrem k vrcholu? Nikdo nevěděl.

A tak v roce 1418 znepokojení otcové města vyhlásili na ideální projekt kupole soutěž, jejíž vítěz měl získat jako cenu nemalou částku 200 zlatých florinů – a naději na věčnou slávu. Do Florencie zamířili přední architekti té doby, aby předložili své návrhy. Projekt byl od začátku do konce tak zatížený pochybnostmi, obavami i tvůrčími tajemstvími, že se kolem něj vytvořilo husté předivo legend, které udělalo z příběhu kupole alegorii florentského důvtipu a ústřední mýtus o stvoření italské renesance.

V prvních historických zmínkách dopadli poražení mimořádně špatně. Uvádělo se, že jeden soutěžící architekt navrhl podepřít kupoli obrovským pilířem vztyčeným uprostřed chrámu. Jiný doporučil postavit ji z houbovitého tufu, aby se co nejvíce snížila její váha. Další navrhl, aby jako lešení posloužila navršená hlína s přimíchanými mincemi, kterou by po dokončení kupole zdarma odstranili lidé snažící se prohrabat se k penězům.

S jistotou však víme, že jiný kandidát, malý, obyčejný a prchlivý zlatník Filippo Brunelleschi, slíbil postavit ne jednu, nýbrž dvě kupole, jednu zasazenou do druhé, a to bez složitého a nákladného lešení. Odmítl však vysvětlit, jak by toho dosáhl, protože se bál, že by mu jeho nápady mohl ukrást nějaký konkurent. Brunelleschiho tvrdošíjnost vedla k hlučné hádce s komisaři, kteří ho dali dvakrát zavřít do ústavu a násilím vyhodit ze shromáždění, přičemž mu spílali do „šašků a žvanilů“. 

Nakonec to byl právě on, kdo jedinečnou kupoli postavil.